Trutnov trails! Už před rokem, co jsme jeli do Nového Města pod Smrkem, jsem věděla, že bych ráda vyzkoušela něco podobného. Během roku jsme se domluvili, že pojedeme do Trutnova, kde je singltrek malinko těžší než na předešlém sjezdu, ale lehčí než jsou Rychlebské stezky. Vybrali jsme termín v září a našli jsme ubytování. Ubytování byl oříšek, protože v okolí Trutnova je vše dost komunistické, staré, divné nebo špinavé. Nakonec jsme sehnali penzion, který leží v Markoušovicích (Starý Sedloňov) a je kousek od začátku sjezdu singltreku. Na fotkách je krásně čistý a nový a za ty peníze je to jasná volba (350Kč/osobu na den). Den před odjezdem jsme spali v Křeslicích, aby nás další zastávka nebrzdila ve výletování. Ráno jsme se probudili, nandali kola a vyrazili.
První otázka během jedenácté je, co budeme obědvat. Samozřejmě nemáme nic připravené, proto se koukáme na aplikaci Maurerův výběr a tam nás zaujme restaurace Baroque v Kuksu. Za půl hodinky jsme na místě a můžeme vybírat z jídelního lístku. Nakonec si vybíráme houbový krém a hovězí špalek na červeném víně, grilovaný žampion a mačkané brambory se slaninou. Vše je výborně dochucené a my jsme moc spokojeni. Začátek dovolené začíná opravdu výborně. Dovalíme se do auta, kde je milion stupňů a vyrážíme do Markoušovic.
Za necelou hodinku tam jsme, vítá nás majitel a my se omlouváme, že jsme nejspíš na místě moc brzo. Pán je moc příjemný a ubytuje nás. My únavou padáme do postele a tak hodinu a půl se ani nehýbeme. Po tomto delíriu se zvedáváme a oblíkáme do sportovního. Bereme si kola a vyjíždíme (ujdeme) kopec, který je začátkem sjezdu. Martin by rád sjel Modřínový trail, ale když ho začínám sjíždět, vím, že to nedám. Nejsem tak zkušený biker, nemám takový terén odježděný a bojím se. To jsou faktory, které nejdou do sebe. Proto nakonec volím Kozí trail, který je veden jako modrý. Celá trasa je krásná, bohužel se v určitých úsecích zastavuju a radši to s kolem seběhnu. Martin si to užívá, protože má rád lávky, vějíře, kameny atd. V lese je příjemně, i když jsem naprosto zpocená, protože každý výdech je pro mě těžký. Držím se na kole jak klíště, což je zásadní problém. Martin tvrdí, že mám být uvolněná a rychlá. Všechno se sjede daleko líp v rychlosti než při stálém brždění. Bohužel se bojím. Teorie je daleko lehčí než praxe...
Když dojedeme k chatě, jdeme si vzít plavky a hupsneme do bazénu, který je studený, ale na tu naší chvíli osvěžující. Vedle bazénu sedí dva Slováci, kteří jsou pěkně otravní. Furt něco kecají, začínají pít, takže i opilí a do toho jsou to pěkní machýrkové. Po několika minutách rozhovoru odcházíme do koupelny, kde se vykoupeme, převlečeme do čistého a připravíme k večeři. Hledáme restauraci, kde bychom se slušně najedli. Bohužel jedna, kterou máme vytipovanou, má den údržby. Takže scházíme k autu a doufáme, že ta v Úpici bude v pohodě. Startuji auto a Martina se jeden ze Slováků ptá, jestli je vezmeme na jídlo. Martin slušně odpoví, že bychom rádi jedli v klidu sami. To čumím, že se Martin ozval. Při vyparkování auta potkáváme domácího, který nám říká, že do Úpice nemáme jet v žádném případě. A doporučil nám restauraci Salamander, která je asi šest kilometrů od penzionu. Je to prý dost velký pajzl, takže se nemáme lekat, ale kuchař tam vaří opravdu dobře. Takže je vyřešeno, jede se do pajzlu. Když už jsme na místě, zjistíme, že ve zdejší restauraci neberou karty a nejbližší bankomat je v Úpici. Fakt komedie. Vybíráme z bankomatu a konečně přijíždíme na jídlo. Procházíme štamgastí místnosti až se dostáváme ven na zahrádku. Tam si objednáváme pivo, malinovku a dvakrát plátek kuřecího masa s hranolky. Poté platíme, dáváme dýško, což je paní dost překvapená a tolik vděčnosti jsem ani nečekala. A jedeme do penzionu. Tam už na nás čeká domácí, jestli jsme neviděli Slováky s velkou bílou dodávkou. Neviděli! Pán je vystresovaný, že přijedou vožralí Slováci a vjedou do jeho dva roky nové zdi a fasády. Chvíli ho uklidňujeme, ale pak jdeme spát. Zítra je taky den.
Ráno vstáváme brzo a hned koukám z okna, jestli Slováci dorazili. Nakonec vidím auto úplně nesmyslně na štorc. Oddychuju si, protože večer jsem auto dala takticky na druhou stranu parkoviště. Divíme se, že jsme je v noci neslyšeli. Máme štěstí, protože jeden z ubytovaných nám povídal, že se skoro nevyspal, protože skoro do dvou do rána dělali bordel. Martin se připravuje na sjezd, chce totiž vyzkoušet Modřínový trail, který já určitě nesjedu. Proto jsme se domluvili, že já zatím pojedu vyřešit do Trutnova jídlo (snídaně, večeře…) a on si to v klidu zajede. Loučíme se s Martinem, ale to už u nás zase stojí pan domácí a radí mi, že nemusím vůbec jezdit do Trutnova, protože všechno mají asi o čtyři kilometry dál smíšený krámek. Nechci pochybovat o jeho schopnostech poradit dobře, proto přijíždím do nedaleké vesničky, kde jsou místní Vietnamci. Hned u vchodu zjistím, že nemám staženou aplikaci, kterou máme s Martinem společnou pro nákup jídla. Okamžitě volám Martinovi a doufám, že mi to vezme. Vždyť už šlape ten nechutný kopec. Po třech dlouhých prozváněních mi bere telefon. UFFFF. Budeme mít co jíst. Na Whatsapp mi posílá veškeré ingredience. Obejdu třikrát ty tři uličky a už vím, že musím do Trutnova. Tady nic nemají. Nasedám do Karla a už to chci mít za sebou. Nenávidím nákupy jídla! V Albertu si dávám postupně věci do košíku a jsem v nervu, protože nechápu, proč je tolik lidí v tomhle čase na nákupu. Potom hledám šunku, kterou nemají. Když už najdu dražší alternativu, tak nemůžu koupit ostružiny, protože jsou všechny vaničky úplně plesnivé. Nakonec čekám asi deset minut u pokladny, kde aspoň využiju stravenky a jedu zpátky. Jako bonus ale kupuju v akci mojí nejoblíbenější zmrzku od Häagen – Dazs, která stojí dneska stovku. No neber to. :) Jedu jako drak, aby se mi zmrzlina nerozpustila, a na posledním kopci potkávám Martina, jak jede domů. Nakládáme kolo a jedeme. Po této nakupovací akci jsem se pěkně unavila a nejradši bych jen odpočívala. Jsem fakt po dlouhé době dost líná. Domlouvám se s Martinem, jestli si na chvíli nezdřímneme. Nejdřív si sjedeme do místní vyhlášené restaurace U Bulánků, kde si Martin dá vynikajícího pstruha a já maso na žampionech. Přijíždíme na pokoj a Martin si chvíli čte a potom usíná se mnou. Vstáváme asi okolo čtvrté a to už víme, že na velký výlet to není. Uděláme si večeři - rozpečený hermelín se zeleninovým salátem a jako dezert zmrzlinu. Mám černé svědomí, proto se domlouvám, že nakonec půjdeme na rozhlednu na Markoušovickém hřebeni, která se nachází pár kilometrů od penzionu. Rozhledna stojí v Jestřebích horách a je vysoká 23 metrů. Koukáme na yr.no, abychom věděli, kdy je západ slunce. Ten je v 19:23 a už teď víme, že bychom ho měli stíhat. Po šesté hodině bereme auto a přijíždíme k turistické značce, která nás má dovést k zmíněné rozhledně. Je to pěkný krpál, ale nakonec ho zvládáme. Konec je už po rovině v lese, kde je plno bunkrů. Po více než dvou kilometrech docházíme k vyhlídce. Jsme tu sami a je to velká nádhera. Vidíme Krkonoše, Sněžku, Rýchory, Vraní hory, Adršpašsko-teplické skály, Stolové hory a mnoho dalších míst. Do toho zapadá sluníčko a my si užíváme výhledy, přírodu a vlastně všechno dohromady. Když sluníčko zapadne za horizont, jdeme zpátky k autu a já se už těším na pivo. Když parkujeme, zase potkáváme pana domácího, ten je klasicky neodbytný, ale aspoň si objednáváme pivo. Jeden kousek vypijeme a jdeme pomalu spát.
V sobotu máme naplánovaný celodenní výlet do CHKO Broumovsko – Broumovské stěny. Martin nechtěl jet do Adršpašsko – teplických skal ze dvou důvodů. Bude tam hooodně lidí a já jsem tam byla asi před pár měsíci s Míšou. Chtěl jet na výlet, kde jsme ještě nebyli ani jeden. Abychom mohli mít wau efekt. Vyjeli jsme okolo půl desáté ráno a náš první cíl bylo parkoviště ve Slavném, kde byl začátek naší cesty. Cesta byla asi 30 kilometrů daleko, a když jsme přijeli, nedalo se skoro nikde zaparkovat. Proto jsme si zaplatili za 60Kč parkovné. Později jsme zjistili, že se tu jel cyklistický závod, proto zde bylo milion lidí. Docházíme na rozcestí Nad Slavným, kde máme nádherný rozhled na okolní kopce a v dálce vidíme krávy. A tam se ubíráme po žluté do Zaječí rokle. Už od začátku je cesta nádherná. V lese je příjemně, musíme se vyhýbat kamenům a kořenům a okolo nás jsou skály a stromy a řada roklí. Vše je nedotčené, protože jsou všude popadané stromy a větve. Nevím, co mám fotit dřív. Užívám si každičký okamžik v lese a až před kamennou bránou potkáváme cyklisty, kteří sjíždí jednu část trasy okolo nás.
Chvíli je pozorujeme a potom konečně vyrážíme do Kamenné brány. Je to brána, kde je vyhlídka a je to kouzelné místo. Vracíme se zpátky na odbočku a máme hlad. Chtěli jsme udělat okruh, kde se nebudeme vracet, ale zjišťujeme, že jestli půjdeme původní plán, budeme u auta později. Martin už má velký hlad, proto se vracíme stejnou cestou. Do hodinky jsme zpátky, nakonec konec cesty jdeme trochu jinou cestou, která je taky nádherná.
Dostáváme se k autu, kde Martin hledá přes internet restauraci podle hodnocení. Našel Chatu Hvězda. Tam bychom se mohli najíst. Chata je u našeho dalšího výchozího bodu, což je nejlepší. Dorážíme na parkoviště, které je zase úplně plné. Všechny vozy se totiž přesunuly na právě zmíněné místo. Ptáme se jedné z fanynek, kde je restaurace a paní nám smutným tónem v hlase, že je asi sto metrů odsud, ale je zavřená, protože má sanitární dny. SUPR! Jdeme se tam pro jistotu podívat, protože já si všechno musím prověřit, a má pravdu. Naproti je stánek s vyuzenými klobáskami, tak si rovnou dvě objednáváme. Platíme i s jednou kofolou 105Kč a jdeme se v klidu najíst. Klobáska slupnutá do pár minut a můžeme vyrazit. Trasa začíná u kamenného rozcestníku na Hvězdě a my se musíme držet červené. Les mě zase neskutečně zaujal a pomalu se dostáváme k prvnímu vyhlídkovému místu, vidíme tu skalní útvary – Mušle, Želva, Kočka, Bumbrlíček, Sova a mnoho dalších.
Poté se Dostáváme ke Skalnímu divadlu, kde je nádherný výhled do Kovářovy rokle. Poté se ubíráme k Supímu hnízdu. Užíváme si poslední velký výhled na celý kraj a postupně jdeme dolů pod skály. To už se držíme zelené značky. V rokli je to taky krásné, všude zeleň, příjemná teplota a jako bonus tu není ani živáčka. Okruh bohužel máme skoro za sebou a dostáváme se na parkoviště.
Je okolo půl čtvrté odpoledne a my se domlouváme, že si dáme pozdní oběd U Bulánků, kde jsme byli již včera. Přijíždíme k restauraci, už si objednáváme pivo a já nealko a oba si dáváme panenku ve slanině. Jsme malinko zklamaní, že maso je vysušené, ale co naplat. Jsem dobře naladěná, protože se mi dnešní výlet moc líbil. V penzionu se domlouváme, že si dáme nějaké ňamky na talíř a půjdeme si sednout k bazénu. Martin si bere s sebou knížku a já notebook, abych mohla postupně sepsat tento příběh. Ale co se nestalo? Pan domácí je nám v patách a chce si evidentně povídat. Martin si přečetl dvě strany, já sepsala jeden odstavec a máme po klidu. Asi po hodině a půl povídání si s majitelem jsem zavelela, že půjdu spát. Martin okamžitě na situaci reaguje tím, že půjde se mnou. Jdeme se umýt, v posteli si chvíli povídáme o celém dnu a jdeme spát.
Večer se domlouváme, že si ráno ještě jednou sjedeme trail, proto vstáváme před sedmou hodinou ranní. Snídáme, já se ještě ospale došourám ke kolům a můžeme se vyrazit. Beru s sebou foťák, abych měla nějakou hezkou vzpomínku na Martina, jak si tady jezdil. Ten kopec je šílený. Představte si dlouhý a hodně táhlý kopec. No už jsme na vrchu a jde se na to. Poslední sjezd téhle dovolené. Snažím se všechno sjet, něco jde lépe, něco hůř. Jsem ráda, že za celou dobu jsem nespadla. Zastavuju a fotím Martina, jak jede. Martin si všechny sjezdy užívá a já jsem spokojená. Dojíždíme modrý trail a já jedu do penzionu. Martin si chce sjet ještě jednou červenou, kterou fyzicky nezvládnu. Zatím se osprchuju a složím věci. Martin se zatím vrátil z kola, umyje se a jde mi pomoc skládat věci do auta. Loučíme se konečně s panem domácím, kterého už nikdy nebo aspoň určitou chvíli nechceme vidět.
Máme vymyšlený další výlet. Pojedeme do Pardubic a z Pardubic pojedeme na kole na Kunětickou horu. Uděláme si takový malý 13kilometrový okruh. Už jsme skoro na místě, dáváme si v jedné vesničce k obědu žebra na švestkové omáčce. Je třicet stupňů a venku je nedýchatelno. Koukáme na sebe a já čekám, kdo první přijde s myšlenkou, že je blbost někam v tomhle parnu jet. Martin mlčí, proto to udělám já. Je to na jednu stranu smutný, protože jsem se hodně těšila, ale neuhoním se, aby nám bylo špatně. Martin okamžitě přitakává. Zaplatíme v restauraci a náš čtyřdenní výlet tímto končí. Utekl snad rychleji než klasický víkend. Martin už při cestě domů říká, jak se moc těší na skoro týdenní dovolenou v Rašovicích za necelé dva týdny. Já souhlasím a říkám, že výlet byl hezký, ale naše matrace jsou naše matrace. :)
