Autobus nás vysadil u chaty Spiterstulen, u které se může za poplatek stanovat. Ale my nechceme, proto i v dešti vyrážíme kousek dál, kde si chceme postavit stan. Informační tabule hlásí, že není dovoleno stanovat kilometr od chaty. Fakt paráda! Už chci být ve stanu, ve spacáku a udělat si pohodu. Terén je kamenitý a až později pochopím, že to nebude lepší. Když nejsou kameny, jsou ještě větší kameny, a když nejsou velké kameny, tak jsou přechody vodou nebo sněhem. Ale to až později. :) Po necelém kilometru (zákazy - nezákazy, už prostě nemůžu) nachází Martin místo pro stan. Místo je kousek od řeky, která je pěkně slyšet, ale Martin mě ujišťuje, že ten zvuk nebudu vnímat. Dám na jeho radu a začneme stavit stan. Koukám po okolí a vidím pouze kameny, nízké křoviny, trolly, řeku a hory. Můj první pocit z pohledů je smíšený. Krajina se mi otevírá a já vím, že jsem její součástí. Ta syrovost krajiny je nezvyklá, protože člověk z Čech nic takového na našem území neuvidí. A co všechno uvidíme na vlastní oči? Kamenná úbočí a ostré vrcholky, ledovce, hluboké říční údolí, skalnaté rokle, které jsou protkané bystřinami s vodopády spadající do krásně čistých jezírek. Jsme pozitivně naladěni, protože víme, že zítra nám začíná dobrodružství. Co vlastně zítra?! Už nám začalo a já jsem opravdu moc zvědavá, jestli všechno dobře zvládnu! Moje myšlenka je, že si každý den večer budu sepisovat deník, co jsme celý den dělali. Po dvou dnech náročného terénu jsem věděla, že to nezvládnu, protože půjdu radši spát. A teď trpím, protože chci sepsat náš příběh.
Ráno vstáváme bez budíku. Člověk, který je zvyklý mít budík i o víkendu, si neskutečně užívá tento stav. Probouzíme se okolo deváté a snídáme. Dneska nás čeká jeden z nejnáročnějších úseků, který je asi patnáct kilometrů dlouhý. V Čechách vše ujdeme do čtyř hodin, ale tady je to jiné… Kopce, všudy přítomné kameny a těžký batoh vše zpomaluje. Složíme věci, nasadíme čepice a můžeme jít. Počasí je zatažené, ale neprší. Brzo pochopím, že když neprší, je pro každého turistu nádherně. I kdyby bylo pouze osm stupňů nad nulou. Prvních pár kilometrů se snažím sžívat s bagáží a obdivuju přírodu, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Pár turistů v parku potkáváme, ale Martin mě ujišťuje, že za celou dobu jich potkáme minimálně. Všichni jsou usměvaví, příjemní a já jsem překvapená, že potkáváme dost lidí, co jdou na túru sami. Martin mi říká, že to není ojedinělé, protože Norové jsou často samotáři a introverti. Po několika kilometrech se dostáváme na „rozcestí“, kde Martin rozhodl, že se musíme začít ubírat do kopce. Trollové tam jsou, takže jsme až po dvou kilometrech překvapeni, že zde začíná ledovcové území a my si máme připravit výbavu. Martin se na mě koukne, ať neřvu a nezlobím se. Mlčky jdeme zpátky na rozcestí, kde chvíli odpočíváme.
Čeká nás velké převýšení, už teď jsem unavená. Po cestě potkáváme sobíky na sněhu a moje nálada se zvedne, protože si můžu odchecknout jeden ze snů v Norsku. Jsou dosti plaší, a když běží na kopce, tak se krásně maskují barvou srsti. Přicházíme k prvnímu jezeru, které je naprosto zmrzlé a naše cesta vede sněhem k druhému jezeru. Martin obě jezera viděl nezamrzlé a já si z fotek vybavuju, že každé z nich má jinou barvu. Škoda, že je neuvidím nezamrzlé.
Stezka pod názvem Urdadalsbekken má trvat k další chatě 9 hodin, ale my už nyní víme, že to nezvládneme. Počasí se zhoršuje, fouká silný vítr, teplota je okolo deseti stupňů. Začínám mít promočené boty od sněhu, nálada je na bodu mrazu kvůli únavě a terénu a já už chci být u jezera. Zvládneme to vůbec? Martin nachází jedno „erární“ stanové místo uprostřed šutrů a říká, že dál už to dnes nezvládneme. Jsme asi 1800 metrů nad mořem a je už velká zima. Postavíme stan a já jdu okamžitě spát. Je mi šílená zima, hlad nemám, a proto říkám Martinovi, že se navečeříme později. Nakonec se probouzíme až ráno.
Martin vykoukne ze stanu, na kterém je ještě přimrzlý rampouch a kouká do dáli. Jaké překvapení, když sluníčko svítí o sto šest. Mně se chce na toaletu, ale nechci si obouvat jediné a bohužel mokré boty. Musím se překonat! Vše zvládám, pak snídáme, balíme stan a bagáže a vyrážíme k jezeru Hellertjønne.
Už od rána mi není dobře, nevím, jestli je to tím, že jsem včera nevečeřela nebo slabostí. Snad mi bude lépe. Hopsáme mezi kameny a sněhem v mokrých botách, které jsou za chvíli zahřáté, a asi po necelém kilometru se nám otevírá údolí s jezerem. Nádherný pohled! Musíme to vše zdokumentovat… Scházíme k jezeru, kde si dáme k obědu kaši se sušeným ovocem. Nemůžeme se nabažit pohledů na jezero, na které se krásně zrcadlí blankytně modré nebe a sluníčko. Nikdo nikde…
Posouváme se na druhý konec jezera, kde klidná hladina jezera rychle přechází ve vodopád. Lehám si na kámen a zavírám oči. Takhle vypadá pocit štěstí. Nic mi nechybí. Po chvilce vyrážíme strmým kopcem dolů ještě do nižšího údolí a máme na večer dojít k jezeru Gjende. Z hor se pomalu přemisťujeme do „nížin“, proto vidíme různé typy krajiny. Od kamenů a nízkých porostů až po velkou zeleň, stromy a květiny. Pár kilometrů jdeme podél vody, kde jsou nízké uchozené kamenné uličky a okolo nich jsou nízké porosty. Mně to moc nevyhovuje, protože mám v ruce trekové hole a špatně se mi s nimi prodírá. Stále se zachytávám o nízký porost. Neskutečný zážitky jsou tehdy, když přecházíme široké vodopády, protože jiná cesta na druhou stranu neexistuje. Cestou, když vidíme velké kameny, odpočíváme přímo na nich, kdy místo toho, abychom si bagáže sundali, tak si je o kámen opřeme a chvíli ulehčujeme zádům. Zjistila jsem totiž po prvním dnu, že sundávat zátěž při každém odpočinku je dost namáhavé a vyčerpávající.
Pár set metrů před koncem dnešní cesty za plotem, který musíme přejít, potkáváme stádo krav. Zalekneme se, protože nevíme, jak krávy reagují na lidi. Radši jim necháváme volnou cestu a my přecházíme přes bažiny, mokřiny a jiné šílenosti. Krávy obcházíme… Podle čuchu poznáváme, že dané území patří jim. Konečně jsme tady! Docházíme k chatě Gjendebu, kde končí náš další den. Martin se jde dovnitř zeptat, kde můžeme stanovat bez poplatků. Pán z chaty ho ujišťuje, že můžeme všude za mostem. Není blbý, pamatuje si to správně. :) Hledáme místo, v dálce slyšíme zvonce od krav a my se těšíme na odpočinek. Vybaleno, umyto, zabaleno do spacáku, najedeno a můžeme jít spát. Už mi začíná chybět sprcha. Každý den se myju napuštěnými mokrými ubrousky, ale není nad to si dát sprchu nebo vanu. Hlavu si neodvážím venku mýt, protože je voda všude extrémně ledová a hlava by mi neuschla ani za celý den. Jen bych nastydla a to si v horách nemůžu dovolit. Ještě že existuje suchý šampón. :) Tak my už jdeme spát, dobrou!
Příště uvidíte, jak se vypořádáme s hlavními obyvateli jezera Gjende - krávami!
