Rakousko! To je ta země, kde se Sisi proháněla po loukách a doktor z hor pomáhal lidem na vesnici s nemocemi. Ještě jsem v téhle krásné zemi nebyla a už jsem o ní pár detailů věděla. Většina Čechů jí navštěvuje v zimním období, kdy s sebou berou i lyže nebo snowboard. No a my jsme se s Šárkou domluvily, že pojedeme na prodloužený víkend na ferraty. Jak moc jsem se těšila. Modlila jsem se, aby vyšlo počasí. Poslední roky v létě je toto období dost nevyzpytatelné. Konečně je tu 12. 8. 2016 a já po práci jedu vyzvednout ferratový set a Šárku. Vše vyřešeno a jedeme směr jezero Mondsee. Nevím co čekat. Při cestě malinko prší, ale to nás nerozhodí. Předpověď na víkend má být skvělá – sluníčko, sluníčko a ještě jednou sluníčko. K jezeru je to asi 370 km a cesta uteče tak rychle, že mě to samotnou překvapuje. Okolo osmé večer přijedeme do kempu, který je za městem Mondsee a začínáme stavět stan. Vše je mokré. Ale furt dobrý, že při stavění stanu neprší. Dáváme si první pivo a pomalu jdeme spát, protože nás čekají tři náročné dny. Vymyslely jsme totiž tři ferraty, které chceme zdolat.
Ráno jsme se probudily okolo sedmé hodiny a pomalu se dávaly do kupy. Já jsem si uvařila rýžovou kaši s ovocem a Šárka si namazala na posilněnou chleba. Stojíme u auta a naproti nám se tyčí ta nádhera – Drachenwand. Dáváme si do batůžku nejvíce nezbytné věci jako je voda a ferratový set a pomalu vyrážíme. Chvíli tápeme, ale potom nacházíme rozcestník, který nás vede ke stěně. Cesta trvá do půl hodiny a je poměrně do kopce. Během cesty potkáváme lesní kapličku a nádherný potůček, který se vytvořil vodopádem, na kterém v jedné chvíli budeme na stěně procházet.
Nástupní místo vidíme, takže si pomalu navlíkáme set, který za chvíli použijeme i v praxi. :) U žebříků vidíme zástup lidí, kteří chtějí lézt taky. Začínáme po žebřících, poté přecházíme vodopád. Zjistila jsem, že voda tam teče pouze po deštích. Je poměrně velký um nenabrat vodu trošku do bot. Informace udávají, že bychom měli lézt cca 2 – 3 hodiny a převýšení je cca 450 m. Šárka ferratu zná, proto leze jako první. Docela dost mě nervuje, že za mnou lezou lidi v dost blízké vzdálenosti a já nemám klid na lezení. Lezla jsem zatím pouze jednou – Děčínskou ferratu, takže nevím, jestli jsem na poměrně dlouhou trasu připravená. Je skvělé, že na skalách je dost odpočinkových míst. I když jako začátečníkovi se mi ubírají síly, protože furt čekám na skalách, aby lidé přede mnou mohli jít. Na skalách potkáváme partu českých ferratistů, kteří mě psychicky podporují a radí, kam mám šlápnout. Dost mi to pomáhá. Když se nezaměřuji na skálu, tak se můžu rozhlížet po krásných scenériích.
Celá ferrata se ubírá většinou svisle nahoru a je dost vzdušná. Podle informací se na skále střídají části obtížnosti A – C. Podle mě je obtížnost větší, ale možná mě to klame tím, že furt visím na skále. Asi po třech hodinách jsme konečně vyšly na vrchol a já mohla dát odpočinout mému bijícímu srdci a mohla se kochat okolím. Na špici je vrcholový kříž, kde si kousek od něj dáváme vítězné pivo a svačinu. Když tak přemýšlím, tak si nedokážu představit, že celá hora bude mokrá od deště. To bych jí asi nevylezla nebo by mi to dělalo fakt velký problém. Stačil mi úsek do jedné třetiny, který byl až k přechodu na vodopád vlhký.
Dolů sestupujeme po normální turistické výstupové stezce, která je dobře značena. Místy je cesta zajištěna lanem či žebříkem, ale není potřeba se jistit. Před odchodem dolů se samozřejmě nemůžu zapomenout podívat na „dračí díru“ dolů do údolí. Dole jsme tak za hodinku a něco a těšíme se, až skočíme v kempu do vody. Jako třešnička na dortu je chvíle, kdy už jsme v lese, a mně sjede noha a spadnu na prdel. SUPER! Prdel celá od bahna, naražený bok a už teď vím, že loket budu mít samou modřinu. Jsem fakt pako. Vstávám a vysílením nic neřeším. Dostáváme se ke kempu, dávám věci do auta, bereme ručník a jdeme k vodě. Plavky nemám, stačí sportovní podprsenka a černé kalhotky. Je to pěkně studené, ale osvěžující. Moje tělo je vyřízené, proto ani neplavu. Ve vodě mě chytá křeč do nohy. Jsem jak stará ženská. Oooooo bože!
Sedíme na ručníku a rekapitulujeme den. Kromě miliónu modřin, puchýřů na rukou a naraženého boku si to vlastně pochvaluju. Neříkám, že tuhle ferratu znovu vyjdu za týden. Ale byla krásná a stála opravdu za to. Někdo o ní říká, že je to jedna z nejkrásnějších ferrat v Rakousku. Při pohledu na tu přírodu opravdu souhlasím. Oblíkáme se do suchého a jdeme zpátky ke stanu. Tam si na hodinku dáme šlofíka na karimatkách.
Po dodání energie si jdeme opéct špekáčky. V kempu není ani jeden ohníček. Proto jsme se rozhodli „ogrilovat“ buřtíky na vařiči. Ano, je to pravda. Šárka jde najít klacíky na držení buřtů a já jdu rychle vyfotit západ slunce nad jezerem. Scházíme se zase u auta. Buřty opečené a my místo hořčice dáváme na talíř majolku. Nic lepšího nemáme. Uvidíme, jestli se neposereme. A aby se tak nestalo, tak si dáváme pivo a prokládáme vše Jégrem. Vše je teplé jak cecek. Proto míříme k jezeru s alkoholem, provázkem a jde se chladit. Vychlazeno je to poměrně rychle. Únava se zvyšuje, proto si dáváme pár loků, dopíjíme pivo a jdeme se umýt. V kempu máme v ceně i teplé sprchy. Ať žijí západní země. My jsme proti nim fakt zaostalí. Už jsme umyté a pomalu uleháme k spánku. Já usínám dřív, Šárka ještě něco datlí do telefonu. Hodně náročný, ale povedený den. Děkuji bohu, že žiju!! Dobrou…
Další den vstáváme zase poměrně brzo. Ranní ptáče dál doskáče… Snídáme a dáváme si pohodu, protože se nemůžu skoro hýbat. Šárka během trůnění na záchodě vymyslí geniální plán. Místo ferrat, které bych nejspíš nezvládla kvůli handicapu puchýřů na rukou, pojedeme do městečka Mondsee a půjčíme si kola. Na nápad okamžitě přikyvuji. Balíme stan, házíme všechny věci do auta, jdeme zaplatit každá 24 euro za dvě noci ve stanu a vyrážíme. V městečku jsme za pár minut, parkujeme kousek od hlavního náměstí a jdeme do infocentra. Tam nám paní ochotně poradí a my se vydáme k jezeru do půjčovny. Půjčovné na den stojí 28 euro za kolo. Nasedáme a ještě rychle dojedeme k autu, kde si vezmeme ferratové přilby. Sluníčko krásně svítí, bereme si pro to kraťasy a tričko. Do batůžku si bereme vodu, foťák a peníze. Rozjíždíme se a já cítím studený vítr na těle. Dokonalý pocit. Cesta by měla být dlouhá asi 25 km a my jsme se rozhodly, že nikam nebudeme spěchat a bude to náš „celodenní“ výlet. Zatím jedeme po silnici – cyklostezce, kde míjíme jen další kola. Projíždíme ulicemi, kde bydlí asi dost bohatí lidé, protože takové vily nejsou ani v Praze. Něco je na způsob rakouského stylu a něco je hodně velká moderna. Příroda je krásná. V dáli vidíme z druhé strany ferratu, na kterou jsme lezly. Projíždíme vesničkou, kde je dneska asi nějaká slavnost. Hned u vchodu je stánek s uzenými rybami. Ani moc dlouho neváháme a jednu kupujeme. Sedneme si pod strom do stínu a vrháme se na ní. Je výborná. Začínám mít další pocit štěstí. Miluju to tady.
Nasedáme na kola a jedeme dál. Jedeme většinou okolo pobřeží, kde z 95 % je pozemek u pobřeží něčí majetek. Trochu jim závidím, protože sednout si na kousek své půdy a koukat jen na jezero, to je pro mě jeden z pocitů štěstí. Za chvíli jsme v půlce cesty. Tam se zastavíme a kocháme se. Předtím ještě projíždíme tunel ve skále, který je asi 800m dlouhý. Popojíždíme dál, kde zastavujeme konečně na rakouské pivo. Jsem mile překvapená, jak moc mi chutná. Jediný problém je, že za minutu budu mít těžké nohy a nebude se mi chtít jet. Platíme 3,8 euro za pivo a jedeme dál. Na silnici začíná i trochu stoupání. To mi dělá malinko problém, protože jsem unavená ze včerejška a z toho piva. :D Nacházíme krásný plácek, kde se můžeme vykoupat. Sundáme si věci a jde se. Jediný problém je, že je pobřeží pokryto kameny a na ty se špatně stoupá… Nejsme bačkory a stejně se dostáváme do vody, která je průzračně modrá. Chvíli si užíváme studenou vodu a potom se přemístíme na lavičku, kde se nasvačíme a potom zase vyrážíme. K našemu konci je to už pouhých pár kilometrů. Dojíždíme ke stánku, kde jsme si půjčily kola. Je tam řada a pán nějak moc nestíhá. Platím mu za obě a on místo toho, že chce po nás 56 euro, si říká o 20 euro. Dávám mu rychle peníze a i tak rychle odcházíme. Pěkný kauf za tak nádherný den. Děkujeme prodavači! Sedáme si ještě chvíli na promenádě a rekapitulujeme den. Poté se ubíráme ke Karlovi. U náměstí si ještě kupujeme tři velké kopečky zmrzliny. Předběhne nás jeden chlap, tak si to neodpustím a pronesu něco česky a zaksichtím se. Myslím, že mě pochopil. Zmrzlina je vynikající, Šárka funí nedostatkem místa v žaludku, ale já jí snažím domluvit, že by byla škoda vyhodit tak vynikající dobrotu. Šárka zabojuje, protože jsem fakt neoblomná, a zvládá to. Jsme na parkovišti, nasedáme a jedeme ještě na Lipno. V průběhu olympiády je tam totiž olympijské městečko a každý si tam může vyzkoušet mnoho sportů.
Asi po dvou hodinách cesty dorážíme na Lipno. Tam se ubytujeme v jednom kempu, který stojí pro dvě osoby a Karla na noc 430 Kč bez sprch. Tak si říkám, jestli to není za kemp v Čechách přes čáru. Samozřejmě to zaplatíme a jdeme postavit stan. Po chvilce vydechnutí si jdeme udělat bezlepkové těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmazánem. Šárka mi půjčila na těstoviny takový rozkládací talíř a já s mojí šikovností jídlo na talíři vyklopila na zem. Tak jsem si to všechno posbírala a dala znovu na talíř. No nic! Dojedeno!
Rychle se převleču a jdeme se podívat do olympijského městečka. Už je poměrně pozdě, proto lidí už je pomálu. Koukáme, co si člověk může všechno vyzkoušet. Poté si objednáváme míchaný drink – balantýnku se spritem. Výborná kombinace! A jdeme se posadit na sedačku a užívat si západu slunce. Po celém dnu jsem unavená a těším se, až se zavrtám do spacáku. To se do hodiny stává skutečností. Padám za vlast! Ráno se mi nechce vstávat, i když se moje oči otevřou poměrně brzo. Domlouváme se, co teda dneska budeme dělat. Chtěly bychom na houby. Šárka zjišťuje, jak můžu zmáčknout ruce… Nakonec si uděláme v umývárně hygienu, jdeme se oblíknout a vyrazíme na plachetnici. Na internetu jsme zjistily, že s instruktorem se plachetnice půjčuje od desíti hodin ráno. Došli jsme ke vchodu a před desátou se do areálu nepouštělo. Ptáme se, kde se půjčují plachetnice. Security sám neví. Organizace je v tomhle katastrofální. Nakonec najdeme stánek s plachetnicemi. Další problém nastává, když zjistíme, že nemáme rezervaci. Paráda. Pán nás zkouší někam vměstnat. Čekáme asi dvacet minut. Nakonec přichází a říká nám, ať přijdeme v půl dvanáctý. My jsme rády, že se snaží a ochotně jeho nabídku přijímáme. Zatím si jdeme vyzkoušet odpálit pár golfových míčků. Jak dobře odpálit míček nám ukazuje jeden z instruktorů. Máme radost, že se každá trefujeme… Šárka chce najít pétanque. Juhůůů. Našly jsme ho! Pán z asociace pétanque nám ochotně vysvětluje hru a my tam s ním jsme minimálně tři čtvrtě hodiny. Tolik nových informací jsem ani o tomto sportu nevěděla. Šárce to jde náramně, ani jsem netušila, že pétanque nikdy nehrála. Dohráváme hru a rychle běžíme k plachetnicím. Máme to jen tak tak. Udýchané se dostavíme k pánovi a ten nám smutně říká, že všichni instruktoři jsou na vodě. Smutně koukám. Nakonec k nám přichází a říká, že to zvládneme bez instruktora. Chvíli si v hlavě přemítám situaci my dvě na plachetnici. Říkám si, že Šárka snad ví, co dělá, a přitakávám. Později jsem se od Šárky dozvěděla, že vůbec neví, do čeho šla. Jen mi ale chtěla udělat radost. :) Ona je fakt prostě skvělá! Pár instrukcí nám pan lektor řekne před naší první plavbou. Uklidňuje nás, že to nic není a ať se nebojíme. Dáváme plachetnici na vodu a nasedáme. Vítr nám přeje. Díky plachtám se rychle dostaneme od pobřeží. Učíme se pochopit rychlost a směr větru. Snažíme se kormidlovat. Tam to jde. Když chceme zase zpátky na souš, tak už je to problém. Pán nám říkal něco o křižování. Ale ten postup jsme asi nějak vypustily nebo nám ho zapomněl vysvětlit. Už jsme na vodě přes hodinu a půl a začínáme být bezradné. Šárka nemluví... To není dobré znamení. Voláme Michalovi, který nám moc dobře neporadí, protože jak nám může instrukce vysvětlit přes telefon? Jsme už zoufalé. Po dvou hodinách nám jede na pomoc jeden z instruktorů! Nenávidím ho! Začíná nám radit, jak křižovat. Plachetnice se rozjíždí a nějak divně se naklání. Musíme to vyvažovat, ale to zatím moc nechápeme. Šárka pomalu padá do vody a já jsem se zatím udržela. Lektor dál naviguje co a jak. Nooooo… Tak jsem tu techniku taky nepochopila a rázem padám taky do vody. Rychle si ve vodě svlékám bundu, kde mám oba mobily a předávám ho tomu blbečkovi. Říkáme mu, že už na plachetnici nejdeme a radši to odplaveme na souš. Plaveme asi půl kilometrů a padáme na zem. Chvíli odpočíváme a pak si jdeme pro boty a ponožky, které jsou suché. Ani si je nenazouváme a jdeme za lektorem, kolik máme zaplatit za ten náš zážitek k nezaplacení. Ten nám oznamuje, že to máme za tohle divadlo grátis. Šárka odsekavě řekne díky a jdeme pryč. Nemáme na nic náladu a to se musíme rychle dostavit do stanového městečka. Musíme ho totiž co nejrychleji opustit. Ptáme se kolemjdoucího na cestě, kolik je hodin. Ten nám řekne, že je dvě hodiny pět minut. Skvělý! Tak jsme to nestihly. Domlouváme plán, že přijdeme k autu a stan hodíme do auta a jedeme. Jak jsme se domluvily, tak jsme udělaly. Brána díky bohu byla otevřená. Zastavujeme za ní a Šárka odevzdává číslo stanu. Už jsme pryč.
Jsme promočené skrz na skrz, máme utopené telefony, ale pomalu nám dochází, co se všechno za tyhle tři dny událo. Začínáme se smát a vtipkovat. Přijde nám to teď naprosto komické. Ujedeme pár kilometrů a zastavíme na odstavném parkovišti pro houbaře u lesa. Svlékáme se z mokrého oblečení, sušíme eura a doklady a nabíráme síly. Potom vytahujeme stan, který je krásně suchý a skládáme ho do vaku. Moje hlava vypadá furt jak hlava zmoklé slepice, ale tělo už je připravené jet do Prahy. Samozřejmě navigaci nemáme, takže se snad dostaneme do Prahy podle značek, intuice a pak nějakých základních znalostí ze zeměpisu. Vyrážíme. Zatím to zvládáme pěkně. Už jsme v Krumlově, potom se zastavujeme na oběd před Českými Budějovicemi. Místo malého jídla nám dali porci tak pro tři. Sníme třetinu a jedeme dál. Cesta odsejpá a my už jsme v Praze. Házím Šárku na Pankrác a jedu se domů regenerovat. Tenhle víkend nebyl odpočinkový, ale zážitkový! Víc takových dní.
Motto pro tento víkend - Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně, že jsou intenzivní!
