Spíme asi dvanáct hodin v kuse, což je u nás divné. V Praze spíme v průměru sedm hodin. Miluju spánek a někdy si říkám, že si ho nedopřávám tolik, kolik bych měla. Ale to bych nestíhala další věci, co mě v životě baví. Ale tady si ho náležitě dopřávám. Za stěnami stanu slyšíme zvonit zvonce a my se zatím v klidu nasnídáme a povídáme si. Nemáme kam spěchat, protože náš harmonogram je dojít k jezeru Grisletjønnen, které je asi jen sedm kilometrů daleko, ale zato docela velké převýšení. Oblékáme se, že půjdeme na procházku okolo jezera bez batohů. Už odcházíme a v dálce slyšíme zvonce a vidíme krávy, jak jdou k našemu stanu. Martin vystresovaný neví, co má dělat. Já to vím! NIC! :) Odcházíme na procházku s pocitem, že už možná nikdy neuvidíme náš stan. Martin je dost nepříjemný, nedá se s ním bavit. Já jsem ta, která se snaží být v klidu a on prý nemůže být v pohodě, když ví, že nám krávy možná cupují stan. Mám si uvědomit, že nám možná končí díky norským kravám výlet, na který jsme se těšili celý rok.
Okolí jezera Gjende je nádherné. Vše se zrcadlí v průzračné vodě a začíná svítit žlutý mozol. Fotím všechno, co vidím. Zpětně si uvědomuju, že jsem si to tam mohla užít ještě déle. Na procházce jsme byli asi něco přes hodinu, což je docela krátká doba na tak krásnou přírodu.
Vracíme se k mostu, kde vidíme, že se kravám náš stan opravdu hodně líbí. Pořád ho obcházejí, ale zatím to vypadá, že nic nezničily Co teď? Ani jeden jsme s krávami neměli zkušenosti, proto jsme u závory stáli tak půl hodiny a čekali, jestli se neumoudří. Samozřejmě krávy jsou krávy a neumoudřily se. Najednou se u nás objeví člověk, který prochází stádem a nic se mu nestane. Neříkejte mi, že je to tak lehké? Vezmu si pro jistotu klacík na sebeobranu a vcházím do davu. Klepu se tak, že slyším i svoje srdce. Ale snažím se kravám nedávat nic znát. Jsem venku ze stáda! Zrychluju krok a jdu ke stanu. Tam se ještě bojácně snažím krávy rozehnat. Martin mi je už v patách a domlouváme, že jeden bude hlídat venku a druhý sbalí všechny věci, abychom mohli z tohoto kravího území odejít. Domluveno, Martin je už ve stanu a já se snažím domluvit kravám. Jsou docela milé a hlavně zvědavé. Jednu začínám mít ráda, protože mě olizuje a chce se hladit. Možná tím, že ukazuju svoji dobrotu, se přibližují další krávy. Martin na mě křičí, jestli ještě žiju. Žiju! A snažím se nás zachránit. Martin má po dvaceti minutách sbaleno, hází mi batoh, který si poprvé za celou dobu nasazuji sama. Každý z jedné strany bereme stan a odcházíme k mostu. Krávy se nechtějí ale rozloučit, stan se jim líbí, a odcházejí s námi v průvodu. Konečně jsme za mostem. Konečně ze mě všechno spadlo. Fíhááá, to bylo teda dobrodružství. Zpětně se mi příběh s krávami líbí, ale tam jsem se ještě klepala. Stan máme sbalený a začíná malinko poprchávat.
Martin odchází do chaty vykonat potřebu a já si sedám na batoh a začínám obědvat. Dnes jsem si vybrala náš nejoblíbenější pokrm – tuňákový salát. I když mrholí, tak mi počasí nezkazí chuť. Jsme po obědě a vyrážíme k jezeru. Naposledy si užijeme krávy, které o nás nejeví zájem, protože již nevidí antracitový stan. Pomalu stoupáme a v dálce vidíme jezero. Tyhle pohledy mi budou chybět. Dnes jsem odpočatá, proto jsou nohy hbitější než kdy jindy.
Odpočíváme klasicky na kamenech u trollů. Když už vypadá, že jsme na vršku, tak v mapě zjišťuji, že se šeredně pletu. Musíme jít dál. Myslím si, že hezčí pohledy neuvidíme, ale v dálce zpozorujeme duhu. Už nikdy nechci zpátky domů! :) No ale zpátky do reality, musíme jít dál.
Poslední kopec a už jsme na místě. U jezera to vypadá jak v tundře. Samý kámen, malé keříky, mechorosty a divné kytičky. Hledáme místo pro stan a nacházíme ho u velkého kamene, u kterého je postavená lodička pro rybáře, kteří zde v příznivých podmínkách chytají ryby. Nyní je jezero ještě zamrzlé, proto nevidíme žádného rybáře. Divný. :)
Nemůžeme najít žádnou rovnou plochu, proto vysteleme stan tam, kde je nejrovnější místo a Martin nám jde udělat večeři. Jdeme vařit instantní rýži se sušenými rajčátky na doporučení Heduš. Jak bych to mohla říct slušně. Představte si, že se s tím Martin morduje 45 minut a pak to ochutná a není to nikterak dobré? No nakonec nám nic lepšího nezbývalo a snědli jsme to. Po jídle šel Martin umýt ešus do zamrzlého jezera. Jeho ruce byly jak led, stále nechápu, že se obětoval a celou dobu umýval nádobí pouze on. Problém je v tom, že moje ruce a nohy jsou furt studené, proto mi to nechtěl svěřovat. Věděl, že bych mohla lehce onemocnět, což v téhle norské tundře není dobrý nápad. Týden před odjezdem jsme ještě polykali oba antibiotika. Kolikrát si říkám, že nemoci vědí, kdy mají přijít. My jsme se do té doby teda vykurýrovali, ale měli jsme to jen tak tak. Po večeři jsme si zase chvilinku povídali a následně usnuli. Zítra nás čeká další těžká pasáž.
