Na konci června se snažíme vymyslet, co vlastně budeme jíst, protože od března nejíme lepek. Domlouváme se, že když nebude zbytí, tak si chleba klidně koupíme. Já jsem ale přesvědčená, že to zvládneme bez něj. Naše vybíravost k pokrmům není veřejné tajemství. Takže úkol je jediný, najít jídlo, které bude bez lepku, bude dobré, zasytí nás a nepřejíme se ho za dva dny. Už několik měsíců jíme chleba, který je vytvořen z mandlové a kokosové mouky, různých semínek a psylia. Vím, že ho tam chci, ale všichni mě odrazují, že nemůže vydržet. S mamkou vymýšlíme, že mamči kamarádka Eva má speciální stroj, který zataví chleba do sáčku a vycucne z něj vzduch. Věřím, že tento plán klapne. Nyní už vím, že se plán podařil. Ještě jsme z Norska jeden chleba přivezli. Už jsou to dva měsíce, co jsem chleba neměla, protože díky čtrnáctidennímu výletu ho nemůžu ani vidět. Ale už cítím, že by na něj chuť možná přišla.
Můj jídelníček musel být vymyšlen do detailů, protože na naší cestě nebyl ani jeden krám, takže jsme museli mít dostatečné množství jídla na celý pobyt. Nejdřív jsem sepisovala, že musíme pravidelně jíst 5x denně. Martin mi poradil, že teplé jídlo stačí pouze jednou denně a to před spaním. Věřila jsem mu, protože jsem vlastní zkušenosti neměla. Takže co na večeři? Sehnali jsme v outdoorových obchodech pytlíkové večeře Travel lunch, které se vyrábějí procesem zamrazení a dehydratací. Takže jednoduše pytlík otevřeme, zalijeme horkou vodou, zamícháme, počkáme deset minut a můžeme rovnou jíst. Je to opravdu jednoduché, skladné, poměrně drahé (260 Kč – 2 porce) a dají se sehnat bezlepkové. Další alternativa byl tip od mé kamarádky z vejšky Heduš na instantní rýži s různými příchutěmi, kterých jsme koupili asi šest. Bohužel jsme to v Praze nezkusili, protože na to nebyl čas. Až v Norsku jsme si vyčítali, co je to za hnus. Při odletu do Prahy jsme dvě krabičky vyhodili. Ani psovi bych to nedala. :)
Na svačinky jsme si objednali přes internet tunu kešu oříšků, sušeného ovoce, tyčinky s belgickou čokoládou a kokosem, další oříškové tyčinky v medu, ale i sušené hovězí maso. Snídaně byly jasné, vzali jsme si bezlepkové kaše značky Nominal, agávový sirup na oslazení a směs lesního ovoce sušené mrazem. Dále jsme si k tomu našemu skvělému chlebu koupili klobásky typy – čabajka nebo fuet. Obědy se většinou skládaly z klobás, salámů, Májek nebo konzervovaných tuňáků. Pro mě největší delikatesa byl tuňákový salát od značky Rio Mare, který byl neskutečně dobrý, ale předražený. V salátu je víc zeleniny než ryby, tak nechápu, proč tahle sranda stojí stovku. Ale k věci. Ten neskutečně drahý tuňák byl jedno z nejlepších jídel, co jsme v Norsku jedli.
Pro případ nedostatku energie jsme měli s sebou připravený hroznový cukr, který jsem nakonec nejedla v největší oslabenosti, ale protože mi chutnal. :) Kupovala jsem si jeden v lékárně a druhý v drogerii DM. A nyní můžu říct, že daleko lepší je ten v lékárně. Jako třešničku na dortu jsme si koupili malinovici, která měla fungovat jako dezinfekce. Asi jsem ještě nezmínila, že žádný filtr na vodu jsme nebrali. Martin z předchozích let věděl, že není potřeba. V Norsku najdete vodu na každém kroku, takže byla jistota, že neumřeme žízní. Kdybych musela tahat barely vod, tak jedu autem a opravdu celou cestu nejdeme po svých.
Mám radost, protože jsem bezlepkovou stravu na celý pobyt vymyslela a nyní jen musíme dát do 65 litrového batohu karimatku, spacák, stan, jídlo, lékárničku, pár kusů oblečení. Bylo by dobré, kdyby měla krosna jen pár kilogramů. Ale když poprvé zkouším velikost, tak se mi to tam nějak nevejde. Takže všechno znovu vyndat a přeskládat. Do toho máme všechno v igelitových pytlících, protože kdyby pršelo, tak ať nemáme všechno mokré. Počasí v Norsku není stálé. I když jsme měli štěstí, protože podle průvodce je nejstálejší na začátku července. Celé území, pro které je typické velké množství srážek (až 3000 mm ročně), leží v subalpínském, alpínském a niválním stupni. Tak teď budeme doufat, ať neprší. Martin je ze mě malinko rozladěný, protože už pár měsíců dopředu říkám, že se nemá čeho bát, protože my budeme mít prostě hezké počasí. Do odjezdu mě často prosí, ať to hlavně nezakřiknu.
Nastává den D a my ještě jdeme do práce. Proč bychom si měli brát dovolenou, když máme být na letišti okolo 17:30 hodin? Po příjezdu z práce kontrolujeme bagáže, letenky, doklady, trekové hole a foťák. Foťák je jeden z nejdůležitějších komponentů v Norsku. I kdyby se nevešlo do batohu všechno jídlo, foťák musí letět s námi! Vypadá to, že máme všechno. Kolega z práce nám půjčuje ruční váhu a my koukáme na výsledek. Můj batoh váží 18,3 kg a Martinův 19,9 kg. Nooo… A to s sebou nemáme ještě vodu… Zkouším si bágl nasadit na záda a věřte, nevěřte, nemůžu si ho sama nasadit. Martin mi ho pomáhá nasadit a po celou naší trekovou cestu tomu nebude jinak. To už nám volá Martinův taťka, že už na nás čeká dole. Bereme si jediné boty, které do Norska máme (pevná treková obuv), krosnu, bundu a jdeme k autu. Za půl hodiny jsme na letišti a naše první velké společné dobrodružství pod stanem může začít!! První zážitek nastává už v hale na letišti, kde si objednáváme Chilli con carne. Protivná obsluha, jídlo bez chuti a cena dvou porcí je 350 Kč. Takže na letišti už nikdy víc nejím.
Vylítli jsme do oblak v 19:20 hodin a cesta trvala necelé dvě hodiny. Přežila jsem i přetlaky v uších, na které trpím neskutečným způsobem. Na letiště Oslo – Gardermoen jsme se dostali včas a za necelou hodinu a půl nám jel vlak do Otty. Místenky jsme si kupovali předem, a tak jen čekáme na nástupišti. Tam potkáváme Čecha, který se s námi zapovídá o našich cestách. My se od něj dozvídáme, že chce za deset dní ujít asi 300 km. Popřeju mu hodně štěstí a jdeme na svá místa. Tam nacházíme deku, polštářek pod hlavu a „klapky“ na oči. Všechno aktivně použiju a snažím se usnout. Bohužel nevýhoda výhoda je na Norsku ta, že v letních měsících není po většinu času tma. Je půlnoc a furt je šero. Aha… Dávám si klapky na oči a pomalu se snažím usnout. Furt se otáčím, bouchám do Martina a furt ne a ne usnout. Ve tři ráno máme být v Ottě. Můj spánkový deficit je vysoký a my jdeme na vlakové nástupiště, kde z posledních sil nafukuju karimatku a lehám si na zem. Spím asi do šesti ráno, kdy se probudím a říkám Martinovi, ať si taky lehne na zem. Do té doby zkřiveně leží na dvou dřevěných židlích. Odevzdaně mě poslechne a jde si na necelou hodinku lehnout. Já zatím prohlížím letáčky, které jsou na nástupišti a těším se na snídani a autobus do Lomu.
Martin vesnici zná, proto mě vede hned k řece Bøvra, kde vidíme silné peřeje, a já si v duchu říkám, jak moc je příroda mocná a silná. Jdeme se podívat do místního kostela Stavkyrkje, který je opravdu nádherný. Užíváme si první architektury Norska a Martin mi oznamuje, že víc toho v Lomu neuvidíme. Je otrava, že musíme táhnout na hrbu krosnu, ale začínám se sžívat.
Chvíli se plácáme u vody a pak nás napadá, že bychom si mohli nechat krosny v informačním centru, abychom se mohli po vesnici trochu lépe pohybovat. Další dny už jí bohužel nebudeme moct odložit, takže pár hodin volnosti nám nezaškodí. Ptáme se na informacích, holčiny jsou tam moc příjemné a my odcházíme bez krosen. Taková úleva. Jdeme se podívat do místní pekárny, kde je řada až ven. Ježiši, jak ráda bych něco ochutnala, bohužel už pár měsíců je glutenfree. Tak si kupujeme aspoň kafe a sedíme venku na terase. Vyhodnocujeme situaci…
Dneska jsme v okolí Lomu chtěli přespat, ale už ve dvě odpoledne nemáme co dělat, proto se rozhodujeme, že vyrazíme autobusem na chatu Spiterstulen již dnes. Martin se jde podívat na jízdní řády a jede nám bus asi za tři hodiny. Já otravuju, že se chci podívat do místního obchodu na jídlo. Chci si koupit nějakou norskou specialitku nebo něco dobrého, ale můj zrak mě asi klame. Martin nekecal a všechno je tak třikrát dražší. Proč si nemůžu koupit ani brambůrky? Vím, že na dovolené se na peníze nehledí, ale já si secsakramensky dlouho rozmýšlím, jestli si koupit brambůrky za 130 Kč. Takže jsem si je nakonec nekoupila. Těch pár hodin pěkně proflákáme, až jsme z toho unaveni. Autobus přijíždí a my kupujeme lístek. Jedna z věcí, co mě na Norsku fakt udivuje, je všude přítomný spojení na internet (vlak, autobus, kavárny, restaurace). Nasedáme a řidič vyráží. Když míjíme hlavní cestu, dostáváme se malými cestičkami a úžinami na chatu. Do teď nechápu řidiče, jak mohl zvládnout přejet pár úzkých mostů. Radši jsem se nekoukala ani dolů, protože stoupání a serpentýny byly opravdu velké. UFFF… Už jsme tady. Malinko poprchává a já si užívám první pohledy na národní park. Zvládli jsme to! Jsme tu a teď nás čeká několikadenní přechod Jotunheimenem, o kterém budu psát příště.
