Pokračování našeho putování za Norskem :) Navazující článek najdete zde: Náš výlet v národním parku pomalu končí!
Ve tři ráno mě probudí zvuk telefonu, podívám se rozespale na displej a vidím, že mi odepsal pán ohledně pronájmu. Rychle čtu a zjišťuju, že nám žádost zamítl. Božee, co teď? Rychle koukám na další ubytování. Našla jsem další byt, daleko hezčí, ale dražší. Bude stát na tři noci 4700 Kč. No co už. Hlavně ať se někde vyspíme. Posílám žádost a jdu nervózně spát. Do rána jsem se už moc dobře nevyspala, protože jsem se furt budila a koukala na telefon. Budík už zvoní, Martin se jde mýt a mně přijde další smska. Juhůůů, potvrdil nám to. Můžeme jet v klidu do Bergenu. S celou bagáží vycházíme radši dřív do města, kde nás čeká v jedenáct autobus.
Na nádraží máme čas, proto já hlídám naše zavazadla a Martin jde koupit něco dobrého. Už nám to nese a já si užívám každičký lok jablečného džusu. Mňam! Koupil i sýr, který má hodně rád, chutná po medu a je celkově dost specifický, ale mně chutná.
Ve tři ráno mě probudí zvuk telefonu, podívám se rozespale na displej a vidím, že mi odepsal pán ohledně pronájmu. Rychle čtu a zjišťuju, že nám žádost zamítl. Božee, co teď? Rychle koukám na další ubytování. Našla jsem další byt, daleko hezčí, ale dražší. Bude stát na tři noci 4700 Kč. No co už. Hlavně ať se někde vyspíme. Posílám žádost a jdu nervózně spát. Do rána jsem se už moc dobře nevyspala, protože jsem se furt budila a koukala na telefon. Budík už zvoní, Martin se jde mýt a mně přijde další smska. Juhůůů, potvrdil nám to. Můžeme jet v klidu do Bergenu. S celou bagáží vycházíme radši dřív do města, kde nás čeká v jedenáct autobus.
Na nádraží máme čas, proto já hlídám naše zavazadla a Martin jde koupit něco dobrého. Už nám to nese a já si užívám každičký lok jablečného džusu. Mňam! Koupil i sýr, který má hodně rád, chutná po medu a je celkově dost specifický, ale mně chutná.
Už sedíme v autobuse a říkám vám, že cesta je naprosto skvělá. Všechno, co jsem neviděla v parku, vidím zrychleně při cestě. Milion vodopádů, fjordy, malá útulná městečka a samozřejmě milion tunelů. Netušila jsem, že jich mají tolik. Jeli jsme i přes jeden hodně dlouhý tunel, který měl asi 24 kilometrů. Popravdě mě tunely zaujaly, ale když jsem zjistila, že polovina cesty je v tunelech, tak mi to bylo líto. Ta další polovina cesty byla opravdu skvělá. Za čtyři hodiny jízdy jsme toho viděli opravdu mnoho. V průběhu jízdy jsme si ještě potvrdili čas s paní, která měla čekat v šest hodin u baráku, kde jsme měli tři dny žít. Ve všech veřejných prostředcích je WIFI síť. Jak jsou ti Norové oproti nám napřed… Už jsme v Bergenu, přijíždíme na hlavní nádraží a jdeme k tramvaji. Je to jediná trasa tramvaje ve městě. Je označená jedničkou a jiné číslo tady nejezdí. Na zastávce je automat, kde si kupujeme jediný lístek na hoďku a půl za necelých 120 Kč a jedeme k našemu bytu asi deset minut.
Tam na nás čeká paní, která nám ukáže byt, předá klíčky a rozloučí se s námi. Tak co teď? Ještě jednou procházím bytem, který je čtyřpokojový, je skoro prázdný, protože majitel se stěhoval do Osla a tento byt prodává. Během toho, co byt prodává, tak ho krátkodobě pronajímá. Což mi přijde, že není úplně hloupý nápad. Domlouváme se, že když máme koupený lístek na MHD, tak ho využijeme a sjedeme do centra města a koukneme do infocentra. To už čekáme na tramvaj a ani se nenadějeme a už jsme tady. Počasí není moc příznivé, je pochmurno a mrholí. Uvidíme, jak bude další dva dny, protože Bergen je jedno z nejdeštivějších měst v Norsku. Procházíme náměstím a v dálce u rybárny vidím infocentrum. Jdeme tam, je tam milion turistů, lidé si musí vzít papírek s číslem, aby se dostali na řadu. Jsem překvapená, že je tam plno asijských turistů. Kde na to asi berou? Všude jsou letáčky s výlety (např. lodí, člunem, různé turistické aktivity nebo jiné atrakce města). Koukám, kde se dá všude vydělat. Ale Praha není výjimkou, pouze to u nás tolik nevnímám. Nabírám si letáčky, mapky a jiné blbosti, které Martin nechápe, proč vůbec beru. Ale já jsem si řekla, že doma všechno prostuduju a vymyslím plán na další dva dny. Ve městě je tolik lidí, pro mě velký kontrast oproti tomu, kde jsme byli včera. Na to má možná dopad i můj názor na Bergen. Všude se cpu, všude řev, a když si chci dát něco dobrého z norské kuchyně, tak to neseženu. Paní, která nám pronajala byt, nám řekla jako zásadní informaci, že si určitě nemáme dávat jídlo na rybím trhu, že je vše naprosto nepřiměřeně předražené. Takže po cestě domů, kdy jdeme pěšky, protože jsme se zařekli, že jim takový prachy za deset minut cesty nedáme a na černo jsme jezdit nechtěli, se stavujeme do jednoho z mála obchodů, co mají. Kupujeme si párky, hořčici a džus. Chleba jsme měli ještě z hor, takže po třech kilometrech cesty k bytu, zapínáme sporák a já jdu hodit párky do vody. I z nic moc večeře, která nás v Praze nikterak neuspokojí, máme radost a pochutnáváme si.
Večer si prohlížím konečně fotky z fotoaparátu, protože do teď jsem nechtěla plýtvat baterii na tak zbytečnou věc. Koukám na jednu fotku za druhou a přemítám si vše, co jsme prožili. Je mi z toho přesně tak smutno jako teď. Vzpomínky se nevymažou, ale po druhé to člověk nikdy znovu neprožije. Koukám do letáků a zjišťuji, že v Bergenu není nic moc zajímavého. To Martin samozřejmě přitaká, protože v parku říkal, co budeme dělat tři dny v Bergenu. Samozřejmě muselo být po mém a museli jsme jet. Vymýšlím, že zítra má být horší počasí než další den, proto navrhuji, že projdeme v klidu město a odpočineme si. Další den vyrazíme na horu Fløyen, kde je výhled na celé město. Martin jen přitakává, co má vlastně dělat, když stejně bude nejspíš po mém. Dnešek byl dost náročný, ale po deseti dnech ležím na matraci, což je absolutně jiný komfort. Těším se tak moc, že za chvíli odpadnu a probudím se až ráno.
Ráno se probouzíme do zamračeného města, ale neprší, což je základ. Oblékáme se a jdeme pěšky do centra. Procházíme malým parkem až ke kostelu Johanneskirken. Dál pokračujeme k pobřeží, kde je vyhlášená místní rybárna. Po cestě vidíme Národní scénu. My si jí zapamatujeme díky soše Henrika Ibsena. Zakázala bych vytvářet takové umění. Hnusnější sochu jsem snad nikdy nezažila, nevím, jestli je to vtip nebo jestli umělec před vytvářením sochy nepožil nějakou tvrdou drogu. To je náš nejsilnější zážitek z města.
