Uvidíme další Údolí smrti? To zjistíte v dalším pokračování mého dobrodružství...
Ráno se probouzíme a já mám radost, protože nejhorší části v národním parku mám za sebou. Snídáme, povídáme si o včerejším přechodu v Údolí smrti a já mám dobrou náladu. Sluníčko začíná svítit. Sbalíme stan, saky paky a vyrážíme k chatě Skogadalsbøen. To už jsme v údolí Storutladalen, kde je všude zeleň a zase milion vody. Po několika stech metrech vidíme most přes řeku, kde se protínají další cesty národního parku. My jdeme stále po proudu řeky, Martin se v půlce cesty zastavuje a jde si do ledárny umýt hlavu. Ví, že teplejší voda nebude, ale sluníčko svítí, proto má šanci, že mu hlavák brzo uschne. Já si zatím sednu do křovin a užívám si prostředí. Konečně mě ta cesta znovu naplňuje.
Ráno se probouzíme a já mám radost, protože nejhorší části v národním parku mám za sebou. Snídáme, povídáme si o včerejším přechodu v Údolí smrti a já mám dobrou náladu. Sluníčko začíná svítit. Sbalíme stan, saky paky a vyrážíme k chatě Skogadalsbøen. To už jsme v údolí Storutladalen, kde je všude zeleň a zase milion vody. Po několika stech metrech vidíme most přes řeku, kde se protínají další cesty národního parku. My jdeme stále po proudu řeky, Martin se v půlce cesty zastavuje a jde si do ledárny umýt hlavu. Ví, že teplejší voda nebude, ale sluníčko svítí, proto má šanci, že mu hlavák brzo uschne. Já si zatím sednu do křovin a užívám si prostředí. Konečně mě ta cesta znovu naplňuje.
Před dalším rozcestníkem jdeme dost z kopce. Terén je pro mě docela náročný, protože klesáme, musíme se vyhýbat vodě, vodopádům, vše i dost klouže, proto je sestup trošku zdlouhavý. I když se musím na cestu hodně soustředit, v dálce vidím, jak tři velké řeky stékají do jedné. Bohužel můj fotoaparát to nedokázal zachytit, proto jsem nakonec vytvořila pouze video. Vnímat tolik nádhery najednou je tak nabíjející. Kolikrát si v hlavě přemítám, co jsem za celou dobu viděla a říkám si, jestli tenhle neobyčejný svět ještě někdy uvidím. Už teď se mi stýská. Konečně jsme zvládli klesání a přechod k rozcestníku a jdeme dál.
Procházíme lesem, kde už se na mě vrhají hovada, takže jsem pokousaná. Pomalu přicházíme k chatě, která mě neskutečně zaujala. Vyklouzla na nás po příchodu z lesa, kde nás vítala cedule. Střecha celé chaty byla porostlá mechem, všechno ostatní bylo dřevěné nebo kamenné. Před chatou bylo posezení, s vázami a čerstvými květinami, které byly natrhané z nedaleké louky. Vedle chaty stál ukazatel a lavička, kde jsme okamžitě odložili naše batohy. Sedím, mlčím a jen koukám. Martin kouká, vedle lavičky je i váha na zavazadla. Tak jsme si je šli okamžitě zvážit. Zjišťujeme, že žádná hitparáda od začátku přechodu národním parkem to není. Mně se snížila váha na 15,5 kg a Martinovi na 18 kg.
Domlouváme se, že bychom tu chtěli přespat. Nemyslím tím v chatě, protože ubytování stojí tisícovku pro jednoho a to nám přijde zbytečné. Napadá nás i taková myšlenka, že bychom si mohli objednat něco dobrého, teplého a čerstvého k jídlu. Martin se ale musí poptat, jak je to cenami. Jestliže to nebude nic přehnaného, tak si uděláme radost. Moje jiskřičky nadšení a víry, že budeme mít teplé jídlo, Martinovi utkvěly v paměti. Protože když jde zaplatit ubytování, kupuje nám každému polévku za více než dvě stovky. Asi věděl, že když mi přijde říct zprávu, že žádné jídlo nedostanu, tak budu celý večer smutná. Já radostí skoro skáču a už se nemůžu dočkat sedmé hodiny, kdy si máme přijít pro polévku. Až do konce nevíme, jaká to bude. Zatím se ubytujeme na kopci pod chatou a vystřídáme se ve sprchách. Nechci nechávat fotoaparát a jiné cennosti ve stanu bez dozoru. Konečně si po několika dnech užíváme teplé vody a sprchy. Dneska je to první den norského rozmazlování. Teplá voda je ze solárních kolektorů a záchod je klasická kadibudka. Oba voníme, jsme spokojení, a proto se domlouváme, že si vezmeme karty a půjdeme do společenské místnosti v chatě, kterou můžeme využívat. Máme tu teplo, měkké sezení s opěrkami a hlavně krásný výhled do krajiny a velmi příjemný severský styl interiéru. V tuhle chvíli jsem nejspokojenější. Ještě chybí maximálně ta horká polévka. To už máme v ruce mobilní telefon a píšeme rodinám, ať se o nás nebojí. Říkám si, že moje máma už volala nejvyšší policejní jednotku, že se pohřešuji, protože do teď jsem jí nemohla dát zprávu. Nikde totiž nebyl signál. Smska poslána a já jsem ráda, když přijímám odpověď, že se o mě mamka bála, ale že je ráda, že jsem se ozvala. To už nás norská milá slečna zve do kuchyně, kde si s chutí dáváme zeleninový vývar s masíčkem. Lepší vývar jsem dlouho neměla. Polemizujeme v průběhu večera o tom, jak se mohlo dostat do chaty tolik druhů čerstvé zeleniny. Pěší otroky určitě nemají, proto Martina napadá jen letecká doprava.
Po večeři hrajeme karty a mně se nechce vůbec do stanu. Po pár hodinách to ale bohužel přijde a my jdeme spát. Vždyť poslední dny chodíme na kutě v osm večer a dneska už přetahujeme. :) Vycházíme ten hnusný kopec ke stanu, rychle se zabalíme do spacáků a zavíráme oči.
