Minule jsem se rozepsala, jak jsem se konečně dočkala sprchy, teplého vývaru a kousek teplíčka, které jsme "ukradli" v jedné norské chatě. A tady je pokračování...
Nechci pryč. Chci zůstat v naší útulné chatičce, kterou jsme poznali včera odpoledne.. Líbí se mi teplá sprcha, čerstvé jídlo a posezení v teple na sedačce a můžu se konečně opřít. To mi totiž na naší cestě nejvíc chybí. Posadit se a ulevit zádům. Hygiena, snídaně a balení věcí. To je další věc, co mě naprosto vytáčí. Každý den stavět a rozkládat stan. Řekněme si to otevřeně, je to voser. I když tohle kolečko trvá pár minut denně, mě to skutečně nebaví a otravuje život. Hotovo a můžeme jít! Martin tvrdí, že podle mapy ta cesta dnes nebude náročná. Až do teď celou trasu znal, ale dneska se odpojujeme a jdeme jinou trasou. Jupííí jej, těším se. Začínáme přechodem přes most, Martin nabírá čerstvou vodu a chvilkami jdeme do kopce.
Nechci pryč. Chci zůstat v naší útulné chatičce, kterou jsme poznali včera odpoledne.. Líbí se mi teplá sprcha, čerstvé jídlo a posezení v teple na sedačce a můžu se konečně opřít. To mi totiž na naší cestě nejvíc chybí. Posadit se a ulevit zádům. Hygiena, snídaně a balení věcí. To je další věc, co mě naprosto vytáčí. Každý den stavět a rozkládat stan. Řekněme si to otevřeně, je to voser. I když tohle kolečko trvá pár minut denně, mě to skutečně nebaví a otravuje život. Hotovo a můžeme jít! Martin tvrdí, že podle mapy ta cesta dnes nebude náročná. Až do teď celou trasu znal, ale dneska se odpojujeme a jdeme jinou trasou. Jupííí jej, těším se. Začínáme přechodem přes most, Martin nabírá čerstvou vodu a chvilkami jdeme do kopce.
Zatím není nikterak náročný, chvilkami se zastavujeme a kocháme se. Baví mě přeskakovat kameny, přecházet bahno přes dřevěné chodníky vytvořené uměle lidmi z norského spolku turistů. Vypadá to na další slunečný den. A ejhle, zase stoupáme do kopce. Když už takhle jdeme nějakých pár minut, tak se zastavíme a koukáme do mapy. Naše přehlídnutí už vidíme a všímáme si, že to půjde ještě docela dost do kopce. Nemáme kam spěchat, takže se dál pokračuje. Kopec nemá konce, takže už nevěříme, že se nahoru dostaneme. Hurááá, po několika hodinách jsme tu. Fotíme z vrcholu údolí Utladalen, kterým v dalších dnech půjdeme.
Když jdete celý den do kopce a potřebujete se dostat dolů, tak logicky musíme znovu dolů. Klesáme, začínám být docela unavená. V dálce vidím pár domečků, ta oblast se jmenuje Fleskedalen a je pohádková. Začíná poprchávat a my nevíme, co to znamená. Je to jen přeháňka nebo něco většího? Do údolí přecházíme přes „les“, tam nacházíme místo pro náš stan. Domlouváme se, že dneska dál nepůjdeme a utáboříme se tu. Po postavení stanu se samozřejmě počasí umoudřilo a přestalo pršet. :) Martin chce uvařit jídlo, ale zjišťujeme, že nemáme dostatek vody. Proto odchází pro vodu. To jsem netušila, že musí jít strmým kopcem dolů, aby našel asi po půl kilometru řeku. Zatím si udělám hygienu, obleču se do spacáku a čekám. Nakonec čekám skoro tři čtvrtě hodiny. Jsem ráda, že už je tady, protože jsem se bála, že se mu něco stalo. V Norsku se opravdu nestává často, že hledáte vodu tak dlouho. Nebo nám se to za celou dobu nestalo. Večeříme, povídáme si… Jak nás unavil ten zatracený kopec, tak jdeme brzo spát.
Ráno vykukuji ze stanu a vidím, že nebude celý den žádné supr počasí. Je zataženo a vypadá to, že za pár minut začne pršet. V dálce se to víří a já jen doufám, že bude vše v pohodě, protože nechci bágl soukat do pytle. Nakonec mrholí, ale my to přečkáváme v bundách cestou z toho hnusného kopce, který včera zdolával Martin kvůli vodě. Po hodince dojdeme k chatě Ingjerdbu a „osadě“ Vettismorki, kde i přes to počasí bylo nádherně. Každá chaloupka má na střeše trávu, všechno je neskutečně spjaté s přírodou, a já jsem zamilovaná.
Škoda, že kvůli počasí vyrážíme dál. Po půl hodině se dostáváme na vyhlídku, kde vidíme silný proud vody, který teče až k hraně skály. Ze skály pak tryská voda, která vytváří jeden z největších přímých vodopádů v Norsku. Tenhle se jmenuje Vettisfossen a má na výšku 275 metrů, což jsou skoro tři fotbalové hřiště. Výhled je to famózní, ale čeká nás cesta dolů.
Myslela jsem si, že to bude hodně náročný přechod, ale nakonec to byla kaskádovitá cesta. Scházím to docela rychle a ani mě moc nebolí kolena a jiné části nohy, Martin je na tom o trochu hůř. Potkáváme jeden pár, který se chce dostat nahoru a ptá se nás, jak ještě dlouho. Nedokážu být reálná, ale tvrdíme jim půl hodiny. Tu cestu jim nezávidím. Už jsme dole, kde se nachází i chata Vetti Gard. Martin se jde zeptat do chaty, jestli si tu můžeme nechat bágly, abychom je nemuseli tahat tam a zpátky. Chceme se jít totiž podívat pod vodopád, který jsme viděli z vrchu. Paní je moc milá a ukazuje nám, kde si je máme nechat. Bereme pouze foťák, stativ a to je vše. Za těch několik dní je to poprvé, co nemáme na zádech vůbec nic. Jdeme k vodopádu asi půl hodiny, celou cestu okolo řeky Utla. Martin mi ukazuje most, přes který šli, když tam byli s kluky. Máme štěstí, ale to je asi prvních pár minut, co je dneska krásně. Proto rychle cvakáme fotky a já si užívám tu sílu přírody. Nikdy jsem pod žádným vodopádem nestála. Ta masa vody, která padá dolů je tak krásná až děsivá. Nad přírodou nemáme jako lidi šanci. Vedle nás sedí v tureckém sedě paní a užívá si jógy. Líbí se mi, že místní lidé utíkají do přírody a váží si jí. V dálce nad horami vidíme mraky, proto se vracíme k chatě.
Zpátky je cesta docela do kopce. I když jsem myslela, že když nebudeme mít batohy, tak půjdeme svižněji, tak tomu tak nebylo. Jsem lenivější a nechce se mi. Přicházíme k chatě a začíná mi být smutno. Naše cesta po národním parku končí. Tato náročná, ale nádherná cesta končí právě touto chatou. Dneska se chceme dostat do kempu, který leží před městem Øvre Årdal. Cesta je už celou dobu asfaltová, proto se nám jde rychleji. Potkáváme u parkoviště ještě muzeum národního parku, které je zadarmo a každý se tu může podívat na historii celé oblasti až po materiály hornin.
Po dalších třech kilometrech se dostáváme do kempu, kde si zaplatíme den nocování. Domlouváme se, že se půjdeme podívat do města a navnadili jsme se, že si koupíme něco dobrého v obchodě – džus, brambůrky, sýr… Cesta trvá tři kilometry a na začátku města mě napadá, že si vlastně nic kupovat nemůžeme, protože je dneska neděle a všude budou mít zavřeno. A taky že měli. Achjo, musím se naučit netěšit. Jediné informační centrum je otevřené, Martin si tu dává kolu a já hledám ubytování v Bergenu. Všechno je neskutečně drahé, nejlevněji vychází hostel na tři dny za šest tisíc. Nakonec koukáme na ubytování přes airbnb.com a líbí se mi tu jeden pokoj za rozumné peníze. Registrace trvá několik minut, protože chtějí i občanský průkaz naskenovat a další nesmysly. Profil vytvořen a o pokoj jsme požádali. Má na odpověď 24 hodin. No jsem trochu nervózní, protože zítra ráno musíme balit a jet do Bergenu. Vracíme se do kempu, vaříme si večeři a já si užívám další teplé sprchy. Pomalu se ubíráme spát, protože další den musíme poprvé vstát na budík, abychom nezaspali.
