Ráno vstáváme brzo a chystáme se na cestu. Těším se, co zase uvidím, ale to ještě netuším, že tenhle den bude pro mě nejhorším dnem celého výletu. Obcházíme jezero Grisletjønnen a další malá jezírka a přicházíme do údolí Rauddalen. Pro mě už zafixované jako Údolí smrti.
Osm kilometrů dlouhé místo, kde ani lišky nedávají dobrou noc. Žádný náznak života… Ani zvíře, ani rostliny. Pouze já, Martin, milion kamenů, někdy sníh a podél nás kamenité hory. Chci pryč! Martin tvrdí, že jsem za celou cestu nešla tak rychle jako tento den. A divíte se? Vůbec se mi zde nelíbilo. Jdu hodinu, dvě, tři a panorama se nemění. Furt jen divná pustina. Tato krajina ve mně vyvolá depresi. Kdo to nezažije, tak to nejspíš nepochopí. Konečně docházíme do půlky cesty, k chatě Olavsbu, kde se chceme zahřát. Když jdeme do chaty, stojí v předsíňce správce a ptá se, jestli se chceme ubytovat. Martin anglicky říká, že ne. Chceme se podívat na informaci o počasí, která je většinou pověšená na nástěnce. Na nástěnce nic nevisí, proto si jdeme sednout na lavičku před chatu. Tam si dáváme sušené maso. Stačí pět minut na místě a žere nás zima. Musíme jít.
Další cesta smrti trvá asi čtyři hodiny. Jdeme podél velkého rozlehlého jezera Rauddalsvatnet, které nemá konce. Martin mi tvrdí, že až skončí jezero, tak budeme klesat. Sám netuší, že je delší než si pamatuje. Voda je zamrzlá, ale pomalu roztává. Nohami se propadám do sněhu. Pod sněhem je voda, proto mám celé nohy úplně mokré. Počítám každý krok a bojuju sama se sebou. Všechno taje, proto nevíme, kam dát na sněhovou pokrývku nohu, abych nezapadla do vody. S Martinem se skoro nebavíme, protože toho máme každý plné kecky. Většinou máme sraz u oddechového místa. Když už vypadá, že jezero končí, musíme sejít strmou část, abychom se dostali do „zeleného“ údolí.
Už jsme ušli 17 kilometrů s těžkým batohem, mokrými botami a síly už pomalu dochází. Náhle mi ujede noha a sjedu na záda. Ležím na zádech jako želva na krunýři a nemůžu vstát. Martin na mě křičí, ať se zvednu. To asi nevěděl, že to moc nejde. Proto mi po chvíli pomáhá znovu na nohy. Tak kromě mokrých bot jsem teď mokrá celá. Jestli jsem měla ještě před pár minutami nějakou sílu, tak teď už nemám žádnou. Jdeme dál. Už jsme sešli dolů, kde bychom mohli postavit stan. Bohužel není zatím kde. Všude jsou nízké křoviny, byliny a další zvláštní rostlinstvo. Po několika stech metrech nacházíme plácek, který není úplně ideální pro stanování, ale země je rovná. Martin mi rozkáže, ať se okamžitě jdu převlíknout do teplého a lehnu si do spacáku. Jestliže někdy mám poslední slovo, tak dneska jsem poslušná a naprosto unavená holka, která se ve všem podřídí. Martin ohřeje horkou vodu a zalije Travel lunch. Furt nemám na nic chuť, ale Martin mě přinutí jíst. Potřebuju energii a pouze ze sladkých tyčinek žít nemůžu. Po jídle jsem samozřejmě unavená, proto jdu pomalu spát a přemýšlím o tom, že si ty mokré boty nechci zítra brát na sebe. Bohužel žádné jiné nemám, proto se musím smířit s myšlenkou, že si je hned ráno vezmu na sebe. Jestli další dny bude naše cesta lepší, uvidíte v dalším příspěvku. :)
