Třicáté narozeniny! Ne moje, ale mojí kamarádky Šárky. Koupila jsem jí společný zážitkový pobyt v Českém Švýcarsku. A aby opravdu byla překvapená, napsala jsem jí k tomu dopis s mapami, co uvidíme a zažijeme a hodila do poštovní schránky. Největší prča byla pak, když to četla po celém víkendu. Hodně se toho totiž lišilo. Minulý rok jsme spolu také strávily pár dní v Rakousku a byl to jeden z nejsilnějších zážitků roku 2016. A nakonec i tenhle stál za to. Ale teď už popořádku. :)
Poslední pátek v červnu jsme vyrazily s batohem, karimatkou a spacákem do Arnoltic, kde jsme měly vyřešené ubytování v apartmánech Jožák. Všem vřele doporučuji! Šárku jsem vyzvedávala v práci, ale po dlouhé diskuzi co všechno musíme vidět, jsme se domluvily, že pojedeme okolo Terezína a to je ideální možnost se tam podívat. Zastavily jsme na terezínském parkovišti a prošly jsme podél Památníku Terezín, kde se nachází Národní hřbitov. Všude jsou kamenné náhrobky a vedle nich rostou červené růže. Na hrobech jsem často spatřovala kameny, které tu nechávají židovští návštěvníci. Velmi silné místo! Za památníkem je vchod do Malé pevnosti, která sloužila jako vězení. Koupily jsme si vstup (175Kč/osoba) i s průvodcem a hodinu jsme s ním chodily po pevnosti a poslouchaly výklad. Často lidé dělají to, že si koupí vstupenku a chodí si po areálu sami. Za mě doporučuji průvodce, protože se určitě něco zajímavého dozvíte a procházíte část chodeb, kde byste se jinak jistě ztratili. V pevnosti jsme strávili více než dvě hodiny.
Potom jsme se silnými dojmy sedly do auta a jely směr Arnoltice. Tam nás přivítal příjemný majitel a domluvili jsme se, že po vyhlídce Belveder si můžeme udělat ohníček. Hladové jsme byly, proto jsme hned vyrazily. U vyhlídky se nachází hotel, proto jsme nevěděly, jestli můžeme jít dovnitř, i když nejsme návštěvníci. Ale drzost byla silnější, proto jsme se šly podívat. :) Vyhlídka byla překrásná. Sedly jsme se a dívaly se jen před sebe. Šárka si otevřela pivo a koukaly jsme se na řeku Labe. Bylo tu pár lidí, takže nás nikdo neobtěžoval. Pomalu se sluníčko dostávalo za obzor a my se šly podívat do krásného lesa, kde jsme se shodly, že tu musí být moc krásná procházka. Nasbíraly jsme si i pár borůvek a jely na buřty.
Bylo už poměrně pozdě a my zjistily, že ohníček je mokrý. Vedle něj ale byl nezhašený gril, proto jsme se domluvily, že si buřty uděláme na něm. No a co! :) Buřty už jsou snězené, pivo vypito. Takže otevíráme jégra, který je následně po pár hodinách vypitý. S majitelem kecáme asi do jedné ráno a pak nám opilost nedá a my jdeme radši spát. Ranní bolehlav je hodně nepříjemný, ale můžeme si za to samy. Divím se, že jsme se v noci odlíčily a vyčistily zuby.
Ještě dvě hodiny po probuzení se dáváme dohromady a potom usuzujeme, že bychom měly jet na výlet. Sbalíme si saky paky a jedeme do Hřenska, tam zaparkujeme za 120Kč/den. Předcházela tomu jízda s rychlostí 20km/h, velké zatáčky a hodně zelená Šárka. Na cestu se necítíme, ale říkáme si, že to musíme „vyběhat“ a čerstvý vzduch nás dá dohromady. Začínáme tím, že jdeme do Edmundovy soutěsky, kde nás dopraví lodička po žluté dál. Na lodičce máme i výklad, bohužel pánovi je víc špatně než nám dohromady, takže jsem ráda, že jsem z lodičky pryč. Ale okolní krása je nádherná. Tato oblast se musí líbit i člověku, který neholduje přírodě. Jdeme dál a kupujeme v občerstvení Imbiss vizitky a pláštěnku. Třeba se nám bude ještě hodit. Milion fotek z tohoto krásného místa vyfoceno a nasedáme na lodičku do Divoké soutěsky.
Pán není o moc příjemnější, ale cesta trvá patnáct minut. Po modré se dostáváme do Mezní louky. Cestou zjišťuju, že nádherně rostou zvonečky, proto hlavní úkol najít zvoneček a vyfotit ho. V Mezní louce si dáváme oběd (nic moc) a jdeme k Pravčické bráně. Po cestě narážíme na stezku pro děti, která je perfektně vymyšlená a myslím si, že se tu vyblbnou i dospělí. Nás fakt hodně bavila. Cesta je nádherná, ale posuďte sami.
Jsem překvapená, že nepotkáváme davy lidí. Při pozdravu se ozval většinou Němec. Zjistila jsem, že Čechů bych mohla napočítat na obou rukou. Trošku smutný, ale třeba to byla jen blbá náhoda. Po více než hodině docházíme k Pravčické bráně. Platíme u milého pána 75 Kč za vstup a jdeme se rozhlížet. Bohužel začíná poprchávat, ale my se nezastavíme. Když se zahledíte, vidíte jen různé zelené stromy a v dálce kopce. Je to tak krásné a uklidňující. Příroda je mocná. Jdeme se podívat na další dvě vyhlídky a vzdycháme slastí. Šárka tu byla naposledy v dětství. Prší a fouká, proto se jdeme schovat do restaurace, která je přímo u Pravčické brány. Dáváme si zákusek a limonádu a čekáme, až se počasí udobří. Věděli jste, že ještě před třiceti lety se mohlo procházet přes Pravčickou bránu?
Po hodince jdeme zpátky k autu. Lidí už je více, ale furt to není tak hrozné. Dole jsme za pár minut a teď se musíme dostat do Vysoké Lípy, kde zaparkujeme Karla (auto) a po červené se musíme dostat s karimatkami a spacáky na skalní hrad Šaunštejn. Před dvěma roky jsem tam nocovala s Martinem a byl to neskutečný zážitek, tak bych ho ráda dopřála Šárce. Bohužel zatím počasí moc nepřeje a přes noc to nevypadá o moc lépe. Nějak se dokodrcáme na místo, vyšplháme všechny žebříky a koukáme z vyhlídky. Jdeme se podívat na druhou možnost přespání a to místní jeskyni. Shodujeme se, že v jeskyni nechceme spát, protože se nám to místo nelíbí. Vymýšlíme alternativu. Šárka vymyslela, že z její pláštěnky (ponča) uděláme přístřešek. Přišlo nám to jako geniální plán. Vypadalo to, že to i klapne. Aladin nám tvrdil, že budou maximálně 1 mm srážek. Ale bohužel kecal. Přístřešek z pláštěnek a nákupních igelitek nevydržel. Zatýkalo od všech stran. V půl druhé ráno jsme už nevydržely a promáčené jsme šly do jeskyně. Už nějakou hodinu jsem čekala, že se počasí umírní, ale ono se ještě víc zhoršilo. Dostat se do jeskyně nebyla taková sranda, protože všude to klouzalo, pršelo a měly jsme pár věcí, které jsme nechtěly ztratit z obzoru. Díky bohu, že jsem doma nezapomněla čelovku, ta nám dost pomohla. (Jinak jsem zapomněla dost zásadních věcí jako bundu, pláštěnku – no comment). Všechno i sebe jsme zvládly přemístit bez újmy a zkusily jsme zabrat. Jeskyně nám nakonec nepřišla tak hrůzostrašná jako odpoledne. Na pár minut jsme usly, ale žádná hitparáda.
Vstávaly jsme v půl sedmé, protože od osmi bylo parkoviště, kde stál Karel, placené. Takže jsme se zabalily a šly. Tam jsme se převlíkly, udělaly veškerou hygienu a jely se nasnídat k jinému parkovišti. Nevyspalé jsme se domluvily, že dnešní 17 km trasu nemůžeme dát, tak jsme si jí malinko zkrátily. Nejdřív jsme se vydaly do Dolského mlýna k řece Kamenici. No to jsme netušily, že půjdeme fakt hooodně z kopce. To znamená, že zpátky to bude sakra do kopce. Koukáme na ten sešup a oběma se nám honí hlavou, jestli to má cenu. Nejsme žádné bačkory! Ta cesta je ale opravdu nádherná. Všude je temno kvůli zataženému počasí a brzkému ránu. Už jsme na místě a obdivujeme mlýn. Nechápu, že tu mohl být život. Dočetla jsem se, že jednu dobu vedla k mlýnu další soutěska a lidé tu vystupovali z lodiček. A ve dvacátém století tu stál místo mlýna hotel. Chápete to? Je neuvěřitelné, co dokáže udělat příroda, čas a neudržování nemovitosti. Chvíli tu pokukujeme a potom se vracíme do toho šíleného kopce.
V osm ráno jsem málem dostala infarkt, ale nakonec vítězím. Docházíme k autu a vidíme novou ceduli – Placené parkoviště. Ještě před hodinkou placené nebylo. A vážně jsme včera nepily. Šárce říkám, nikoho na parkovišti nevidím, neohlížej se, jdi rychle do auta a jedeme. A to jsme nakonec i udělaly. Karel hlava nehlava jede do Jetřichovic, kde nám začíná poslední trasa tohoto pobytu – Jetřichovické stěny. Další lahůdka pro holky, které skoro nespaly. Koukáme do dálky a vidíme všechny vyhlídky. Jsou všechny tak vysoko. :) Jdeme na červenou a zdoláváme první schody a kopce a kopce a další kopce. Mariina skála pokořena a je to tady opravdu překrásné. Trošku fouká vítr, ale to mně nevadí, aspoň vyvětrám pot na čele. Jsme tu sami, ale bohužel je zataženo. Jdeme na další vyhlídku – Vilemínovu, z které se dá krásně koukat na předešlou skálu. V půlce cesty v Purkartickém lese si dáváme svačinku a čeká nás poslední zastávka Rudolfův kámen. Zase jedním slovem nádhera! Na rozcestí Pohovka se držíme po zelené zpátky do Jetřichovic, kde náš skvělý zážitkový víkend končí.
Jsme ušlapané, unavené, smradlavé, ale šťastné. Zážitky jsou totiž k nezaplacení. Výlet jsme zakončily v Děčíně na párku v rohlíku, protože doporučené bistro bylo zavřené. Po cestě domů jsme skoro usínaly, proto jsme musely celou dobu zpívat, aby se nám víka nezavřela. Šárku jsem odvezla, dovezla jsem i sebe! Doma jsem se konečně vydrhla, vyvětrala spacák na balkónu a šla na deset hodin spát. Bohužel mě probudil budík do práce! Tak zase příště…
Potom jsme se silnými dojmy sedly do auta a jely směr Arnoltice. Tam nás přivítal příjemný majitel a domluvili jsme se, že po vyhlídce Belveder si můžeme udělat ohníček. Hladové jsme byly, proto jsme hned vyrazily. U vyhlídky se nachází hotel, proto jsme nevěděly, jestli můžeme jít dovnitř, i když nejsme návštěvníci. Ale drzost byla silnější, proto jsme se šly podívat. :) Vyhlídka byla překrásná. Sedly jsme se a dívaly se jen před sebe. Šárka si otevřela pivo a koukaly jsme se na řeku Labe. Bylo tu pár lidí, takže nás nikdo neobtěžoval. Pomalu se sluníčko dostávalo za obzor a my se šly podívat do krásného lesa, kde jsme se shodly, že tu musí být moc krásná procházka. Nasbíraly jsme si i pár borůvek a jely na buřty.
Bylo už poměrně pozdě a my zjistily, že ohníček je mokrý. Vedle něj ale byl nezhašený gril, proto jsme se domluvily, že si buřty uděláme na něm. No a co! :) Buřty už jsou snězené, pivo vypito. Takže otevíráme jégra, který je následně po pár hodinách vypitý. S majitelem kecáme asi do jedné ráno a pak nám opilost nedá a my jdeme radši spát. Ranní bolehlav je hodně nepříjemný, ale můžeme si za to samy. Divím se, že jsme se v noci odlíčily a vyčistily zuby.
Ještě dvě hodiny po probuzení se dáváme dohromady a potom usuzujeme, že bychom měly jet na výlet. Sbalíme si saky paky a jedeme do Hřenska, tam zaparkujeme za 120Kč/den. Předcházela tomu jízda s rychlostí 20km/h, velké zatáčky a hodně zelená Šárka. Na cestu se necítíme, ale říkáme si, že to musíme „vyběhat“ a čerstvý vzduch nás dá dohromady. Začínáme tím, že jdeme do Edmundovy soutěsky, kde nás dopraví lodička po žluté dál. Na lodičce máme i výklad, bohužel pánovi je víc špatně než nám dohromady, takže jsem ráda, že jsem z lodičky pryč. Ale okolní krása je nádherná. Tato oblast se musí líbit i člověku, který neholduje přírodě. Jdeme dál a kupujeme v občerstvení Imbiss vizitky a pláštěnku. Třeba se nám bude ještě hodit. Milion fotek z tohoto krásného místa vyfoceno a nasedáme na lodičku do Divoké soutěsky.
Pán není o moc příjemnější, ale cesta trvá patnáct minut. Po modré se dostáváme do Mezní louky. Cestou zjišťuju, že nádherně rostou zvonečky, proto hlavní úkol najít zvoneček a vyfotit ho. V Mezní louce si dáváme oběd (nic moc) a jdeme k Pravčické bráně. Po cestě narážíme na stezku pro děti, která je perfektně vymyšlená a myslím si, že se tu vyblbnou i dospělí. Nás fakt hodně bavila. Cesta je nádherná, ale posuďte sami.
Jsem překvapená, že nepotkáváme davy lidí. Při pozdravu se ozval většinou Němec. Zjistila jsem, že Čechů bych mohla napočítat na obou rukou. Trošku smutný, ale třeba to byla jen blbá náhoda. Po více než hodině docházíme k Pravčické bráně. Platíme u milého pána 75 Kč za vstup a jdeme se rozhlížet. Bohužel začíná poprchávat, ale my se nezastavíme. Když se zahledíte, vidíte jen různé zelené stromy a v dálce kopce. Je to tak krásné a uklidňující. Příroda je mocná. Jdeme se podívat na další dvě vyhlídky a vzdycháme slastí. Šárka tu byla naposledy v dětství. Prší a fouká, proto se jdeme schovat do restaurace, která je přímo u Pravčické brány. Dáváme si zákusek a limonádu a čekáme, až se počasí udobří. Věděli jste, že ještě před třiceti lety se mohlo procházet přes Pravčickou bránu?
Po hodince jdeme zpátky k autu. Lidí už je více, ale furt to není tak hrozné. Dole jsme za pár minut a teď se musíme dostat do Vysoké Lípy, kde zaparkujeme Karla (auto) a po červené se musíme dostat s karimatkami a spacáky na skalní hrad Šaunštejn. Před dvěma roky jsem tam nocovala s Martinem a byl to neskutečný zážitek, tak bych ho ráda dopřála Šárce. Bohužel zatím počasí moc nepřeje a přes noc to nevypadá o moc lépe. Nějak se dokodrcáme na místo, vyšplháme všechny žebříky a koukáme z vyhlídky. Jdeme se podívat na druhou možnost přespání a to místní jeskyni. Shodujeme se, že v jeskyni nechceme spát, protože se nám to místo nelíbí. Vymýšlíme alternativu. Šárka vymyslela, že z její pláštěnky (ponča) uděláme přístřešek. Přišlo nám to jako geniální plán. Vypadalo to, že to i klapne. Aladin nám tvrdil, že budou maximálně 1 mm srážek. Ale bohužel kecal. Přístřešek z pláštěnek a nákupních igelitek nevydržel. Zatýkalo od všech stran. V půl druhé ráno jsme už nevydržely a promáčené jsme šly do jeskyně. Už nějakou hodinu jsem čekala, že se počasí umírní, ale ono se ještě víc zhoršilo. Dostat se do jeskyně nebyla taková sranda, protože všude to klouzalo, pršelo a měly jsme pár věcí, které jsme nechtěly ztratit z obzoru. Díky bohu, že jsem doma nezapomněla čelovku, ta nám dost pomohla. (Jinak jsem zapomněla dost zásadních věcí jako bundu, pláštěnku – no comment). Všechno i sebe jsme zvládly přemístit bez újmy a zkusily jsme zabrat. Jeskyně nám nakonec nepřišla tak hrůzostrašná jako odpoledne. Na pár minut jsme usly, ale žádná hitparáda.
Vstávaly jsme v půl sedmé, protože od osmi bylo parkoviště, kde stál Karel, placené. Takže jsme se zabalily a šly. Tam jsme se převlíkly, udělaly veškerou hygienu a jely se nasnídat k jinému parkovišti. Nevyspalé jsme se domluvily, že dnešní 17 km trasu nemůžeme dát, tak jsme si jí malinko zkrátily. Nejdřív jsme se vydaly do Dolského mlýna k řece Kamenici. No to jsme netušily, že půjdeme fakt hooodně z kopce. To znamená, že zpátky to bude sakra do kopce. Koukáme na ten sešup a oběma se nám honí hlavou, jestli to má cenu. Nejsme žádné bačkory! Ta cesta je ale opravdu nádherná. Všude je temno kvůli zataženému počasí a brzkému ránu. Už jsme na místě a obdivujeme mlýn. Nechápu, že tu mohl být život. Dočetla jsem se, že jednu dobu vedla k mlýnu další soutěska a lidé tu vystupovali z lodiček. A ve dvacátém století tu stál místo mlýna hotel. Chápete to? Je neuvěřitelné, co dokáže udělat příroda, čas a neudržování nemovitosti. Chvíli tu pokukujeme a potom se vracíme do toho šíleného kopce.
V osm ráno jsem málem dostala infarkt, ale nakonec vítězím. Docházíme k autu a vidíme novou ceduli – Placené parkoviště. Ještě před hodinkou placené nebylo. A vážně jsme včera nepily. Šárce říkám, nikoho na parkovišti nevidím, neohlížej se, jdi rychle do auta a jedeme. A to jsme nakonec i udělaly. Karel hlava nehlava jede do Jetřichovic, kde nám začíná poslední trasa tohoto pobytu – Jetřichovické stěny. Další lahůdka pro holky, které skoro nespaly. Koukáme do dálky a vidíme všechny vyhlídky. Jsou všechny tak vysoko. :) Jdeme na červenou a zdoláváme první schody a kopce a kopce a další kopce. Mariina skála pokořena a je to tady opravdu překrásné. Trošku fouká vítr, ale to mně nevadí, aspoň vyvětrám pot na čele. Jsme tu sami, ale bohužel je zataženo. Jdeme na další vyhlídku – Vilemínovu, z které se dá krásně koukat na předešlou skálu. V půlce cesty v Purkartickém lese si dáváme svačinku a čeká nás poslední zastávka Rudolfův kámen. Zase jedním slovem nádhera! Na rozcestí Pohovka se držíme po zelené zpátky do Jetřichovic, kde náš skvělý zážitkový víkend končí.
Jsme ušlapané, unavené, smradlavé, ale šťastné. Zážitky jsou totiž k nezaplacení. Výlet jsme zakončily v Děčíně na párku v rohlíku, protože doporučené bistro bylo zavřené. Po cestě domů jsme skoro usínaly, proto jsme musely celou dobu zpívat, aby se nám víka nezavřela. Šárku jsem odvezla, dovezla jsem i sebe! Doma jsem se konečně vydrhla, vyvětrala spacák na balkónu a šla na deset hodin spát. Bohužel mě probudil budík do práce! Tak zase příště…
