Grossglockner – nejvyšší hora Rakouska! Ano, tak tu jsem bohužel nezdolala, ale prochodili jsme okolo ní pár míst. Domluvila jsem se s pár přáteli, že bychom mohli na prodloužený víkend do Rakouska. Dlouho jsme vybírali místo, nakonec jsme se shodli na národním parku Vysoké Taury. Jsou tam hory nad 2000 m. n. m. a nikdo tu v létě ještě nebyl. Aspoň velká příležitost mít společné poprvé. V úterý po práci jsme vyjeli z Prahy a do kempu Heiligenblut jsme dorazili něco před jedenáctou večer. Postavili stany a dali si prvního pivase na horách. Druhá skupinka bohužel vyrážela až po šesté, takže přijeli někdy okolo třetí ráno a šli spát ve čtyři, protože třikrát museli přestavovat mega stan.
Vstávalo se v osm a po snídani jsme se rozhodli, že půjdeme na vyhlídku Franze Josefa. Bohužel jsme se nedokázali domluvit, a proto jedna skupina šla přímo z kempu (náročnější o 3 km a výškový rozdíl 180 m. n. m.). Já jsem šla s kamarády (Šárkou a Michalem) a popojeli jsme na parkoviště ve Winkl. Už tak celý výlet byl náročný. Trasa byla dlouhá asi 14 km, ale bohužel na horách je rozhodující převýšení. :) Ale to vy sami víte. Nejdříve jsme šli po modré. Cesta byla už od začátku dost strmá, ale my jsme si s sebou vzali trekové hole, které byly velkými pomocníky. Po zdolání kopce docházíme k první vyhlídce, na které vidíme na celé údolí (Heiligenblut). Nejsme tu moc dlouho, protože nás čeká ještě dlouhá cesta.
Procházíme přes Bricciuskapelle (kaple) a stezkou se dostáváme k vodopádu Leiterfall. To už se držíme červené. V Rakousku není tak promakané turistické označení, ale z toho co jsem za těch pár dní ušla, můžu říct, že to není tak šílený. Ale je pravda, že jsme párkrát navigaci v telefonu použili. Vodopád přecházíme a jdeme prudce do kopce. Jsme v lese, kde je moc příjemné klima. Jít do kopce a pražit na mě sluníčko, tak pojdu. :) Vyškrábu se na kopec, kde na mě čeká Šárka s Michalem, a dávají mi něco dobrého na zub. Po mlsku udáváme zase směr k vyhlídce. Pár kilometrů se jde po souřadnici, takže je dost rovinatý terén. Za celou dobu potkáváme jeden postarší pár a dva individualisty s pejsky.
V dálce vidíme Margaritzenstausee, což je velká nádrž, která je součástí uložiště elektrárny Kaprun. Scházíme pomalu dolů a já poprvé vidím nádrž v horách. Možná jsem i nějakou viděla v Čechách, ale nějak si to neuvědomuju. Svým způsobem se mi líbí, voda je tak zajímavě modře zbarvená. Samozřejmě preferuji jezera a přírodu bez zásahu lidí. Přecházíme krásnou cestou k jezeru Sandersee. V okolí jezera jsou masy štěrku, písku a balvanů. Nemůžu opomenout rozkvetlou květenu, která byla celou dobu s námi. Ani jsem nečekala, jak moc a nádherně může být Rakousko rozkvetlé. Kdybych tu bydlela, každý den bych si natrhala čerstvé květiny.
Na kopci Elisabethfelsen jsme si dali oběd a vrcholové pivo. Během oběda jsme se domluvili, že je zbytečné chodit na vyhlídku Kaiser-Franz-Josefs-Höhe, protože všechno už vidíme. Díky nádhernému počasí jsme mohli spatřit krásně upínající se nejvyšší horu Grossglockner. Nakonec jsme zjistili, že kdybychom ušli další dva kilometry, jsme mohli spatřit nejdelší a neznámější rakouský ledovec Pasterze (nakonec jsem ho spatřila čtvrtý den). Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že každý rok ubude přibližně až 10 m ledu díky zvýšení průměrných ročních teplot. Řekla bych, že moje děti ho už za pár let z vyhlídky nebudou muset spatřit. Jak smutné! Nakonec jsme se stejnou cestou vrátili k nádrži, kde jsem se vyškrábala k chatě Karl-Volkert-Haus. Tam jsme si dali zasloužené točené pivečko (3,7 euro). Sedíme venku a fakt se škvaříme. Nechápu, že teploměr ukazuje dvacet tři stupňů a já mám pocit, že je přes třicet. Po nabrání sil přecházíme silnici a jdeme stezkou dolů po stráních. Potkáváme kravičky a z dálky vidíme druhý kopec, který jsme procházeli cestou tam.
Došli jsme zpátky k Bricciuskapelle. To už víme, že jsme skoro dole. Po kilometru vidíme pohostinství Sattelalm. Nebyl by to Michal, kdybychom si nedali další pivo. Po několika minutách zde potkáváme část druhé skupinky, která se k nám připojila. No a nebyla bych to já, abych na posledních 400 metrech na parkovišti neuklouzla a nezvrkla jsem si kotník na štěrkové cestě. No v první chvíli šok, v druhé chvíli rychlé rozchození. Trochu jsem pajdala, ale nakonec jsem to z části rozchodila. Noha mě bolela jen v určitých úhlech a natekla mi až po dvou dnech. No neměla jsem jí tolik přetěžovat. Ale to se vám řekne, když je v Rakousku tak krásně. No a jak to dnes pokračovalo? Večer jsem byla dost bez nálady, protože jsem se bála, abych mohla chodit, proto jsem radši šla spát a neotravovala náladou všechny ostatní. Ale když jsem se zachuchlala do spacáku, zavřela oči, tak jsem si říkala, jak moc hezký, ale náročný den to byl. A co mě čeká další den? To si můžete přečíst v dalším článku. :)
Vstávalo se v osm a po snídani jsme se rozhodli, že půjdeme na vyhlídku Franze Josefa. Bohužel jsme se nedokázali domluvit, a proto jedna skupina šla přímo z kempu (náročnější o 3 km a výškový rozdíl 180 m. n. m.). Já jsem šla s kamarády (Šárkou a Michalem) a popojeli jsme na parkoviště ve Winkl. Už tak celý výlet byl náročný. Trasa byla dlouhá asi 14 km, ale bohužel na horách je rozhodující převýšení. :) Ale to vy sami víte. Nejdříve jsme šli po modré. Cesta byla už od začátku dost strmá, ale my jsme si s sebou vzali trekové hole, které byly velkými pomocníky. Po zdolání kopce docházíme k první vyhlídce, na které vidíme na celé údolí (Heiligenblut). Nejsme tu moc dlouho, protože nás čeká ještě dlouhá cesta.
Procházíme přes Bricciuskapelle (kaple) a stezkou se dostáváme k vodopádu Leiterfall. To už se držíme červené. V Rakousku není tak promakané turistické označení, ale z toho co jsem za těch pár dní ušla, můžu říct, že to není tak šílený. Ale je pravda, že jsme párkrát navigaci v telefonu použili. Vodopád přecházíme a jdeme prudce do kopce. Jsme v lese, kde je moc příjemné klima. Jít do kopce a pražit na mě sluníčko, tak pojdu. :) Vyškrábu se na kopec, kde na mě čeká Šárka s Michalem, a dávají mi něco dobrého na zub. Po mlsku udáváme zase směr k vyhlídce. Pár kilometrů se jde po souřadnici, takže je dost rovinatý terén. Za celou dobu potkáváme jeden postarší pár a dva individualisty s pejsky.
V dálce vidíme Margaritzenstausee, což je velká nádrž, která je součástí uložiště elektrárny Kaprun. Scházíme pomalu dolů a já poprvé vidím nádrž v horách. Možná jsem i nějakou viděla v Čechách, ale nějak si to neuvědomuju. Svým způsobem se mi líbí, voda je tak zajímavě modře zbarvená. Samozřejmě preferuji jezera a přírodu bez zásahu lidí. Přecházíme krásnou cestou k jezeru Sandersee. V okolí jezera jsou masy štěrku, písku a balvanů. Nemůžu opomenout rozkvetlou květenu, která byla celou dobu s námi. Ani jsem nečekala, jak moc a nádherně může být Rakousko rozkvetlé. Kdybych tu bydlela, každý den bych si natrhala čerstvé květiny.
Na kopci Elisabethfelsen jsme si dali oběd a vrcholové pivo. Během oběda jsme se domluvili, že je zbytečné chodit na vyhlídku Kaiser-Franz-Josefs-Höhe, protože všechno už vidíme. Díky nádhernému počasí jsme mohli spatřit krásně upínající se nejvyšší horu Grossglockner. Nakonec jsme zjistili, že kdybychom ušli další dva kilometry, jsme mohli spatřit nejdelší a neznámější rakouský ledovec Pasterze (nakonec jsem ho spatřila čtvrtý den). Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že každý rok ubude přibližně až 10 m ledu díky zvýšení průměrných ročních teplot. Řekla bych, že moje děti ho už za pár let z vyhlídky nebudou muset spatřit. Jak smutné! Nakonec jsme se stejnou cestou vrátili k nádrži, kde jsem se vyškrábala k chatě Karl-Volkert-Haus. Tam jsme si dali zasloužené točené pivečko (3,7 euro). Sedíme venku a fakt se škvaříme. Nechápu, že teploměr ukazuje dvacet tři stupňů a já mám pocit, že je přes třicet. Po nabrání sil přecházíme silnici a jdeme stezkou dolů po stráních. Potkáváme kravičky a z dálky vidíme druhý kopec, který jsme procházeli cestou tam.
Došli jsme zpátky k Bricciuskapelle. To už víme, že jsme skoro dole. Po kilometru vidíme pohostinství Sattelalm. Nebyl by to Michal, kdybychom si nedali další pivo. Po několika minutách zde potkáváme část druhé skupinky, která se k nám připojila. No a nebyla bych to já, abych na posledních 400 metrech na parkovišti neuklouzla a nezvrkla jsem si kotník na štěrkové cestě. No v první chvíli šok, v druhé chvíli rychlé rozchození. Trochu jsem pajdala, ale nakonec jsem to z části rozchodila. Noha mě bolela jen v určitých úhlech a natekla mi až po dvou dnech. No neměla jsem jí tolik přetěžovat. Ale to se vám řekne, když je v Rakousku tak krásně. No a jak to dnes pokračovalo? Večer jsem byla dost bez nálady, protože jsem se bála, abych mohla chodit, proto jsem radši šla spát a neotravovala náladou všechny ostatní. Ale když jsem se zachuchlala do spacáku, zavřela oči, tak jsem si říkala, jak moc hezký, ale náročný den to byl. A co mě čeká další den? To si můžete přečíst v dalším článku. :)
