Laugavegur! Asi kdo není obeznámený s tímto trekem, tak neví, o čem právě mluvím. Jedná se o jeden z nejkrásnějších treků na světě a může ho zdolat skoro každý. Zavřete oči a představujte si pouze gejzíry, vodopády, sopky, sirné výpary, samou zeleň nebo sopečná pole, řeky a sebe! No není to úžasný? Člověk jde celý den v mrazu, v dešti, na sluníčku a žije přítomností a pohledy na tu nádheru, která se ukrývá v přírodě. Jak jsem se již zmiňovala, tak na tento trek jsem se na Islandu těšila ze všeho nejvíc. Četla jsem plno průvodců a příběhů a nemohla se dočkat, až celou cestu projdu sama. Variant cesty je mnoho, člověk si může vybrat, z jakého místa vyjde, kolik dní trek potrvá nebo jestli si prodlouží trasu nebo půjde zkrácenou verzi. S Martinem jsme si vybrali asi tu nejklasičtější variantu. Od chaty Landmannalaugar k chatě Porsmórk. Za tři dny jsme stihli ujít 55 km a přebrodit čtyři řeky. Celá cesta je značená dřevěnými kolíky s barevným koncem. Ani ve špatném počasí by neměl člověk sejít z trasy. Celá oblast je chráněnou rezervací Fjallabak, kde je bohužel volné stanování zakázáno. Trek je možno absolvovat od června do září. Poté ho strážci nedoporučují chodit, protože je to velmi nebezpečné. Ale teď už popořadě… :)
Ráno se probouzíme do zimy. Ano, v létě tu může být v klidu pět stupňů nad nulou (i méně). Rozkoukáme se, dáváme si skyr a pomalu balíme. Dneska nás totiž čeká nejdelší část treku a to 24 kilometrů. Většina stanů už u kempu nestojí, ideální chvíle pohnout, abychom nepřišli pozdě. Martinovi celou dobu tvrdím, že je tato část nenáročná a půjdeme celou dobu po rovině. Kdybych se někdy podívala do mapy na vrstevnice a vše zkontrolovala. Samozřejmě první den byl pro nás nejnáročnější jak terénem, tak délkou, ale to jsme zjistili až v závěru. Tak a můžeme vyrazit. Vracíme se zpátky, protože jsme si zapomněli načepovat vodu. Na to určitě myslete, protože za celý den nenajdete žádný pitný pramen. Bereme na záda krosny, které nejsou nejlehčí, a stoupáme na první kopeček. Všude můžeme vidět ryolitové hory, kterým se říká Duhové hory. V životě jsem nic takového neviděla, ale je to úžasné.
Stoupáme stále výš a výš a přecházíme černou pláň. Na cestě je pár mohyl, které vzpomínají na zesnulé na treku. O kus dál musíme přecházet část po sněhu, až dojdeme k chatě Hrafntinnusker. Je tu opravdu velká zima, ale hecnem se a nachystáme si oběd (chleba se sýrem), abychom měli dostatek sil na druhou polovinu cesty. Rychle vše sníme, protože nám po pár minutách tuhnou prsty tak, že s nimi nemůžeme pohnout. A už jsme zase na nohou. Procházíme pro nás tzv. „bochánky“. Z dálky to vypadá, že je vše rovina, ale zvlnění „bochánků“ znamená, že pořád jen klesáme a stoupáme proláklinami. Mezi bochánky je mnohdy sníh, kterým se v klidu můžeme propadnout i tři metrů dolů. Je to dost nebezpečné, ale jiná cesta není. Čeká na nás i kopec se sněhem, který musíme překonat dolů. Jsou dvě varianty – sjet to vsedě po nohou jako na klouzačce nebo hodně opatrně vše sejít. Chvíli to trvá, ale i já hromotluk zvládám situaci. :) Znovu vystoupáme kopec a vidím jeden z nejkrásnějších výhledů, co jsem mohla v životě zažít. Za tu námahu to opravdu stojí!
Popojdeme o kousek dál a vidíme další z nádherných výhledů. Nevím, kam se mám koukat dřív. Místo mi připomíná Nový Zéland nebo Jurský park. Posuďte sami. :) V Jurském parku vidíme v dálce jezero Álftavatn, u kterého končí naše dnešní cesta. Chybí nám posledních pět kilometrů… Sil ubývá a musíme sejít prudký kamenito-pískovcový kopec. Nohy a prsty bolí od bot, ale cíl je v dohlednu a to je důležité. Po zdolání kopce musíme nasadit boty na brodění a přejít řeku. Ta nás probudí do života a zbytek cesty, která je po rovině docházíme v celku v pohodě. Z dálky vidíme chatu, kde zakempíme, ale až na samotném konci se nám otevře jezero s mnoha stany vedle. Nádhera. Teď už jen postavit stan a navečeřet. Vše vykonáno a můžeme jít konečně spát! Zítra je taky den jak říkával můj taťka. :)
Dnes nás čeká přejít 15 kilometrový úsek, přebrodit dvě řeky a přejít Údolí smrti. Jestliže jste četli moje zápisky z Norska, tak víte, co to ve mně evokuje. Ale zatím jsme na začátku. :) Loučíme se s nádherným místem. Jednou sem chci znovu vzít Martina, protože se mu tady strašně líbilo. Vezmu půlku knihovničky a budeme si tu číst a koukat na západy slunce nad jezerem. No jo, konec romantických blábolů. :) Po prvním kilometru brodíme první řeku. Nasazujeme boty a jdeme dál. Dostáváme se k chatě Hvangill, kde si dáváme malou svačinku.
Po pár kilometrech docházíme k nejhlubšímu brodu celého treku. Voda sahá po kolena a je neskutečně ledová. Po přebrodění cítím v nohou jehličky a vůbec je necítím. Zouvám se a měním obuv. Po pár minutách jsem znovu zahřátá a teď nastává část Údolí smrti. Všude jsou jen černé pláně, ze kterých vystupují zelené kopce. Představte si tunel, ve kterém nevidíte na konci světlo. Jdete hodiny a hodiny a myslíte si, že se nikam neposouváte. Tak takhle podobně na mě působí tato oblast. Touto cestou jdeme hodiny, je zajímavé pozorovat lávové pole, hory a vnímat sebe a těžkou krosnu. Za kopcem vidíme již kemp Botnar (Emstrur), který je v dolíčku. Mnoha turistů je už na místě, proto pracně hledáme rovné místo na stan. Stan postaven a domlouváme se, že bychom se mohli jít osprchovat. Čekáme dlouhou řadu na to, abychom posléze zjistili, že sprcha není zadarmo, ale na mince, který nemáme. Za celou dobu pobytu jsme potřebovali právě jen dneska mince. Takže na to koukáme a obracíme se směr stan. Dnes má být skvělá viditelnost na polární záři, bohužel jsme v údolí, kde nebude velká pravděpodobnost, že něco uvidíme. Proto vstávání za září vzdáváme a radši se vyspíme.
Čeká nás poslední část výletu a to do kempu Þórsmörk Langidalur. Patnáctikilometrový trek by neměl být ani dnes nikterak náročný. Vyrážíme dřív než jindy a je to znát, protože za námi a i před námi je hromada lidí. Během cesty se všichni rozutečou. Po pár kilometrech sestupujeme k rozbouřené řece Fremri-Emstruá. Přecházíme most a dostáváme se do chráněné oblasti geoparku Katla. V dálce vidíme další ledovec Mýrdalsjökull, ale my jdeme opačným směrem. Držíme se po proudu řeky.
Celou dobu je více méně rovinatý povrch údolí řeky Markalljót. Před posledním velkým kopcem se zastavujeme u řeky, podél které rostou břízky. A co Martin nenachází? Houby! Jako šílenec sundavám krosnu a chci najít větší a krásnější. :) Martin pro tentokrát ale vyhrává. Houba je větší než ešus. Jako vášnivý houbaři nám to rozjasní konec dne.
Po několika kilometrech, kdy přecházíme,se musíme pustit do dalšího brodu. Je poslední, proto se na něj těším, bude mi chybět. J Ale co nás ještě nečeká? Thorsmörk, neboli Thorův les. Pro nás normální záležitost, pro Island fantazy. Z ničeho nic je vše zarostlé břízami a vrbami. Jestliže budete jezdit po Islandu, tak zjistíte, že veškeré stromy jsou vysázené a jsou většinou oplocené. Češi by neměli porovnávat české lesy s těmito, protože jsou nesrovnatelné. Thorův les je pro nás jako křoví. :) Po přechodu touto buší pomalu scházíme k chatě. A taky náš třídenní trek končí. Čekáme na autobus, který nás odveze k autu, a vaříme si v ešusu večeři. Jsem šťastná, že máme celou trasu za sebou, protože jsem se bála počasí. Největším nepřítelem je totiž v horách špatné počasí a to se u našeho treku nestalo. Foukal vítr, bylo zamračeno, svítilo sluníčko, ale nikdy nepršelo a nebyla špatná viditelnost. Náš trek se podařil nejlépe, jak mohl. Doufám, že se jednou znovu podívám na všechny místa této cesty. Neuvěřitelná pestrost krajin každého pohltí. Autobus už startuje a my projíždíme desítkami řek až do města Hella. Jsme na místě a náš hlavní úkol je si najít místo pro náš stan. Ale o tom až příště. Dozvíte se, že není sranda na volno stanovat a proč!
Ráno se probouzíme do zimy. Ano, v létě tu může být v klidu pět stupňů nad nulou (i méně). Rozkoukáme se, dáváme si skyr a pomalu balíme. Dneska nás totiž čeká nejdelší část treku a to 24 kilometrů. Většina stanů už u kempu nestojí, ideální chvíle pohnout, abychom nepřišli pozdě. Martinovi celou dobu tvrdím, že je tato část nenáročná a půjdeme celou dobu po rovině. Kdybych se někdy podívala do mapy na vrstevnice a vše zkontrolovala. Samozřejmě první den byl pro nás nejnáročnější jak terénem, tak délkou, ale to jsme zjistili až v závěru. Tak a můžeme vyrazit. Vracíme se zpátky, protože jsme si zapomněli načepovat vodu. Na to určitě myslete, protože za celý den nenajdete žádný pitný pramen. Bereme na záda krosny, které nejsou nejlehčí, a stoupáme na první kopeček. Všude můžeme vidět ryolitové hory, kterým se říká Duhové hory. V životě jsem nic takového neviděla, ale je to úžasné.
Stoupáme stále výš a výš a přecházíme černou pláň. Na cestě je pár mohyl, které vzpomínají na zesnulé na treku. O kus dál musíme přecházet část po sněhu, až dojdeme k chatě Hrafntinnusker. Je tu opravdu velká zima, ale hecnem se a nachystáme si oběd (chleba se sýrem), abychom měli dostatek sil na druhou polovinu cesty. Rychle vše sníme, protože nám po pár minutách tuhnou prsty tak, že s nimi nemůžeme pohnout. A už jsme zase na nohou. Procházíme pro nás tzv. „bochánky“. Z dálky to vypadá, že je vše rovina, ale zvlnění „bochánků“ znamená, že pořád jen klesáme a stoupáme proláklinami. Mezi bochánky je mnohdy sníh, kterým se v klidu můžeme propadnout i tři metrů dolů. Je to dost nebezpečné, ale jiná cesta není. Čeká na nás i kopec se sněhem, který musíme překonat dolů. Jsou dvě varianty – sjet to vsedě po nohou jako na klouzačce nebo hodně opatrně vše sejít. Chvíli to trvá, ale i já hromotluk zvládám situaci. :) Znovu vystoupáme kopec a vidím jeden z nejkrásnějších výhledů, co jsem mohla v životě zažít. Za tu námahu to opravdu stojí!
Popojdeme o kousek dál a vidíme další z nádherných výhledů. Nevím, kam se mám koukat dřív. Místo mi připomíná Nový Zéland nebo Jurský park. Posuďte sami. :) V Jurském parku vidíme v dálce jezero Álftavatn, u kterého končí naše dnešní cesta. Chybí nám posledních pět kilometrů… Sil ubývá a musíme sejít prudký kamenito-pískovcový kopec. Nohy a prsty bolí od bot, ale cíl je v dohlednu a to je důležité. Po zdolání kopce musíme nasadit boty na brodění a přejít řeku. Ta nás probudí do života a zbytek cesty, která je po rovině docházíme v celku v pohodě. Z dálky vidíme chatu, kde zakempíme, ale až na samotném konci se nám otevře jezero s mnoha stany vedle. Nádhera. Teď už jen postavit stan a navečeřet. Vše vykonáno a můžeme jít konečně spát! Zítra je taky den jak říkával můj taťka. :)
Dnes nás čeká přejít 15 kilometrový úsek, přebrodit dvě řeky a přejít Údolí smrti. Jestliže jste četli moje zápisky z Norska, tak víte, co to ve mně evokuje. Ale zatím jsme na začátku. :) Loučíme se s nádherným místem. Jednou sem chci znovu vzít Martina, protože se mu tady strašně líbilo. Vezmu půlku knihovničky a budeme si tu číst a koukat na západy slunce nad jezerem. No jo, konec romantických blábolů. :) Po prvním kilometru brodíme první řeku. Nasazujeme boty a jdeme dál. Dostáváme se k chatě Hvangill, kde si dáváme malou svačinku.
Po pár kilometrech docházíme k nejhlubšímu brodu celého treku. Voda sahá po kolena a je neskutečně ledová. Po přebrodění cítím v nohou jehličky a vůbec je necítím. Zouvám se a měním obuv. Po pár minutách jsem znovu zahřátá a teď nastává část Údolí smrti. Všude jsou jen černé pláně, ze kterých vystupují zelené kopce. Představte si tunel, ve kterém nevidíte na konci světlo. Jdete hodiny a hodiny a myslíte si, že se nikam neposouváte. Tak takhle podobně na mě působí tato oblast. Touto cestou jdeme hodiny, je zajímavé pozorovat lávové pole, hory a vnímat sebe a těžkou krosnu. Za kopcem vidíme již kemp Botnar (Emstrur), který je v dolíčku. Mnoha turistů je už na místě, proto pracně hledáme rovné místo na stan. Stan postaven a domlouváme se, že bychom se mohli jít osprchovat. Čekáme dlouhou řadu na to, abychom posléze zjistili, že sprcha není zadarmo, ale na mince, který nemáme. Za celou dobu pobytu jsme potřebovali právě jen dneska mince. Takže na to koukáme a obracíme se směr stan. Dnes má být skvělá viditelnost na polární záři, bohužel jsme v údolí, kde nebude velká pravděpodobnost, že něco uvidíme. Proto vstávání za září vzdáváme a radši se vyspíme.
Čeká nás poslední část výletu a to do kempu Þórsmörk Langidalur. Patnáctikilometrový trek by neměl být ani dnes nikterak náročný. Vyrážíme dřív než jindy a je to znát, protože za námi a i před námi je hromada lidí. Během cesty se všichni rozutečou. Po pár kilometrech sestupujeme k rozbouřené řece Fremri-Emstruá. Přecházíme most a dostáváme se do chráněné oblasti geoparku Katla. V dálce vidíme další ledovec Mýrdalsjökull, ale my jdeme opačným směrem. Držíme se po proudu řeky.
Celou dobu je více méně rovinatý povrch údolí řeky Markalljót. Před posledním velkým kopcem se zastavujeme u řeky, podél které rostou břízky. A co Martin nenachází? Houby! Jako šílenec sundavám krosnu a chci najít větší a krásnější. :) Martin pro tentokrát ale vyhrává. Houba je větší než ešus. Jako vášnivý houbaři nám to rozjasní konec dne.
Po několika kilometrech, kdy přecházíme,se musíme pustit do dalšího brodu. Je poslední, proto se na něj těším, bude mi chybět. J Ale co nás ještě nečeká? Thorsmörk, neboli Thorův les. Pro nás normální záležitost, pro Island fantazy. Z ničeho nic je vše zarostlé břízami a vrbami. Jestliže budete jezdit po Islandu, tak zjistíte, že veškeré stromy jsou vysázené a jsou většinou oplocené. Češi by neměli porovnávat české lesy s těmito, protože jsou nesrovnatelné. Thorův les je pro nás jako křoví. :) Po přechodu touto buší pomalu scházíme k chatě. A taky náš třídenní trek končí. Čekáme na autobus, který nás odveze k autu, a vaříme si v ešusu večeři. Jsem šťastná, že máme celou trasu za sebou, protože jsem se bála počasí. Největším nepřítelem je totiž v horách špatné počasí a to se u našeho treku nestalo. Foukal vítr, bylo zamračeno, svítilo sluníčko, ale nikdy nepršelo a nebyla špatná viditelnost. Náš trek se podařil nejlépe, jak mohl. Doufám, že se jednou znovu podívám na všechny místa této cesty. Neuvěřitelná pestrost krajin každého pohltí. Autobus už startuje a my projíždíme desítkami řek až do města Hella. Jsme na místě a náš hlavní úkol je si najít místo pro náš stan. Ale o tom až příště. Dozvíte se, že není sranda na volno stanovat a proč!
