Island! Země ohně a ledu…
Už několik let jsem měla velký sen se na tento ostrov podívat, ale nikdy jsem ho neuskutečnila. Ale co čert nechtěl, na internetu se objevila zajímavá akce na levné letenky (5 500Kč/osoba/20 kg zavazadlo) a my se domluvily s mamkou, že nám je částečně koupí jako dárek k Vánocům. Teď jej neprozradit dárek a těšit se do Vánoc samotná. Nakonec den D nastal a my mohly Martina obdarovat. Radost byla veliká… Teď už jen čekat do 9. 8. 2017, což je pro netrpělivého člověka jako jsem já velký balvan u nohy. No a tak to vlastně začalo. :)
Na konci května jsme zabookovali auto (14 dní, vůz Suzuki Jimny, 31 000Kč), tři týdny před odjezdem jsme začali řešit ostatní náležitosti (pojištění, jídlo, zavazadla, stání na letišti…). Možná si můžete říct, že je to brzo, ale my se do toho všeho stěhovali, takže jsme to museli mít trochu podchycené. Všechno vyřešené, naložené v autě a my připraveni. Po práci nasedáme do auta a jedeme do Drážďan, odkud odlétáme do Keflavíku (jediné mezinárodní letiště na Islandu). Na letišti čekáme dlouho. A když píšu dlouho, tak fakt dlouho. :) Pro jistotu jsme odjeli se značnou rezervou, kdybychom píchli, nemohli jsme najít letiště nebo by byla zácpa už v Praze. No zkrátka jsme byli připraveni i na konec světa. Na letišti vytahujeme pivečko a tím nám začíná dovolená! No bohužel mi jedno nestačí, proto musí Martin vyrazit pro další. Letadlo má zpoždění… To snad ne, protože já jsem už opravdu unavená. Okolo jedenácté se dostáváme do letadla a to pak letí další tři hodiny.
Na Islandu je v tuto chvíli půlnoc (mínus dvě hodiny oproti středoevropskému času). Čekáme na batohy a trneme hrůzou, jestli na nás čeká naše objednané auto. Po chvíli nacházíme budku Avisu a čekáme v řadě až se na nás dostane. Nakonec vše probíhá rychle a my dostaneme klíčky od auta a plánek auta a jeho škrábance. Dostáváme místo Suzuki Jimny stříbrnou Dacia Duster. Velikostí si určitě přilepšujeme. Zkontrolujeme škrábance, házíme věci do kufru a vyjíždíme na jih. S autem se dost rychle zžiju.
Po asi padesáti kilometrech zastavuji a pro dnešek končím. Přemýšlíme, jak se vyspíme a nakonec to vyjde na sezení v sedačce. Asi víme, že Martin má 187 cenťáků a já 185, takže dost nereálný, aby se tak vysocí lidé komfortně vyspali. Díky únavě jsem chvíli spala, ale po třech hodinách to skončilo. Nevěděla jsem, jak se mám otočit a hlavně jsem se nemohla dočkat na Island přes den. I když na Islandu v tomto ročním období zapadá sluníčko okolo 23-24 v noci, tak my už jsme přiletěli do tmy. Auto je celé zamlžené, Martin v poklidu vyfukuje a já beru foťák, nasazuji čepici a boty a odcházím ven. První co mě napadá, že jsme na Marsu. Martin se probouzí a společně si užíváme pohledy na krajinu. Dokázali jsme to! Po tolika měsících čekání, nervů… Jsme na ostrově a máme všechno, co potřebujeme! Sebe, stan, spacáky, jídlo a auto. A naše jízda začíná….
První zastávkou je geotermální oblast na jihozápadním výběžku Islandu zvaná Gunnuhver. Autem přijíždíme nejprve k nejstaršímu majáku na Islandu, kde „vybíháme“ kopec a pozorujeme oceán, přírodu a racky. Jestli znáte pocit štěstí, tak tehdy jsem ho měla. A neměla jsem ho naposledy. Užíváme si cesty zpátky k autu a popojíždíme k bahenním jezírkům a k sirným výparům. Držíme se dřevěných mol a pozorujeme výpary, které tančí po obloze podle větru. Poprvé cítíme ve vzduchu zkažená vajíčka a to díky síře. A já i po tomto zápachu můžu stále tvrdit, že jsem šťastná.
Po obchůzce této oblasti se vracíme zpátky k autu, které nás zaveze do malého městečka Hveragerði. V místním supermarketu Bónus si kupujeme jídlo a na benzínce plynovou bombu a náš první skyr. Další povinnost si můžeme odškrtnout. Dnes nás čekají horké prameny, které jsou poblíž tohoto městečka. Popojíždíme pár kilometrů, bereme s sebou batůžek s plavkami, ručníkem a odcházíme k řece Reykjadalur. Příjemná procházka trvá asi hodinu a konečně se po záplavě turistů dostáváme k řece. Je chladno, ale to nás nezastaví se převléknout do plavek a lehnout si do horké vody. Je to naprosto geniální. Rozhodně tohle místo nesmíte minout! Teplota vody je okolo čtyřiceti stupňů, ale to můj hrubý odhad. Střídáme posezení u mola a ve vodě a lidí přibývá.
Po hodině a půl musíme odejít, protože nás čeká ještě cesta k základnímu táboru, ze kterého budeme vycházet náš třídenní trek. Přijíždíme do města Hella, kde parkujeme u supermarketu auto, házíme na záda krosnu a odcházíme asi ke tři sta metrů vzdálenému kempu, odkud má vyjíždět náš terénní autobus do Landmannalaugaru (1500Kč/ osoba). Po půl hodině čekání pro nás autobus opravdu přijel. Bohužel nás řidič po těch tři sta vyhazuje na parkovišti u supermarketu, protože na nás čeká jiný autobus, kterým pojedeme. Po celém dnu nemáme sílu, ale tahle situace nás rozesměje. Pracně si znovu bereme bundy na sebe, krosny na záda a přemisťujeme se.
Sedíme už ve správném autobuse a necelé tři hodiny kodrcáme po kamenech, štěrku a po příjemném asfaltu není už ani zmínka. Celou dobu jede řidič suverénně a ničeho se nebojí. My se držíme sedadel před námi a každý nestandardní pohyb autobusu nás překvapí. Z dálky vidíme „základní tábor“ a to se chystáme na náš první brod autobusem. My ho přejeli a žijeme! Zpětně víme, že nebyl zase tak hluboký a nemuseli jsme se ničeho bát. :) Už je okolo deváté hodiny večerní, a proto si rychle hledáme místo pro náš stan. Povrch na stan není úplně ideální, ale my si stejně poradíme. Sluníčko pomalu zapadá za hory. Je to nádhera. Škoda, že je tu větší zima než ve městech, proto rychle zaplatíme poplatek za stan a osobu (450Kč/osoba), ohřejeme si polévku a půjdeme spát. Zítra nás čeká totiž náročný den. Ale o tom až příště. Na tenhle trek jsem se totiž z celého Islandu těšila nejvíc. :)
Pozn. – Všechny ceny jsou orientační. V období 8/2017 byla islandská koruna přibližně vyšší 4,5 krát.
