Vysoké Tatry na druhou! Je tomu tak… Dlouho jsem neodolala a po necelých třech měsících jsem zpátky na místě činu. Už jsem několikrát zmiňovala, že jsem si Tatry zamilovala a nebyla bych to já, abych neukecala kamarádky, aby se mnou neprožily další dobrodružství. Měsíc dopředu jsem vymyslela trasu, objednala chaty na přespání a při každém srazu řešily, co ještě musíme koupit a jestli trasu zvládneme. Protože jsem od začátku plašila, že cesta bude náročná a ať se obě připraví na přechod Priečneho sedla. Ale o tom až později. :)
To, že jsme se těšily, je jasná věc, ale o to víc jsme se bály počasí a sami sebe. Ani jedna z nás nemá tak velké zkušenosti v horách a sami víte, jak počasí na horách je proměnlivé. Zvládneme být spolu pět dní při tak náročné fyzické a možné i psychické zátěži? To byly otázky, co mi vrtaly hlavou, ale víc převládala ta pozitiva.
A tak jedeme 19. 9. 2018 společně okolo desáté hodiny večerní vlakem Regiojetu do Popradu. Těším se na jejich první dojmy z lůžkového kupé. Líbí se mi, že ani jedna nic neodsoudí hned na začátku a všechny se těšíme na dobrodružství. Hned ve vlaku si dáme na dobrou noc jednoho lahváče Bernarda a okolo jedenácté uleháme do svých lůžek. I dneska není jízda nejpříjemnější, ale znovu říkám, jsem vděčná, že si můžu odpočinout a trochu se prospat vleže. Okolo půl páté nás probouzí Jane (ve zkratce: celý výlet absolvuju se dvěma skvělými holkami – Janou (Jane) a Šárkou, které jsou vlastně podobně zvláštně divný jako já, takže si moc rozumíme). No a před pátou hodinou nás vlak vykopne v Popradu. Z nádraží se přemisťujeme na autobusové nádraží, kde na nás za půl hodiny čeká autobus, který nás vezme do Biele Vody. A tam začíná nás čtyřdenní výlet.
Pod turistickou stříškou se ještě nasnídáme. Od Jane máme domácí letní závitky a od Martina čerstvě vymačkaný džus jablek, takže opravdu královská hostina. Vodu už máme připravenou z Prahy a můžeme vyrazit. Šárka otevírá téma: mám moc těžký batoh, já zase mluvím o tom, jak moc se mi nechce do kopce a Jane radši nemluví, protože ví, že to nemá smysl. Dneska nás čeká nejdelší část - šestnáctikilometrový okruh – Zelené pleso – Velká Svišťovka – Skalnaté pleso a Zamkovského chata. Výškový profil holkám radši neříkám, ale nahoru je to 1398m a dolů 837m. Už po několika kilometrech slyšíme v lese zvuky, které nasvědčují, že se jedná o medvěda. Všechny jsme ztuhly a nevěděly, co dál. Nahlas jsme si přemítaly pravidla a nakonec se shodly, že opravdu nevíme, co máme dělat. Někdo říká: „Koukej se mu do očí“, druhý zase „Do očí se mu nikdy nesmíš koukat“, dále „Dělej se pro medvěda větším“, „choď s rolničkou a buď hlasitý“, „Utíkej“ nebo „Nesmíš utíkat“. Takže víme kulový… V dálce vidíme chlapy, kteří nám pomůžou. Po většinu cesty se jich držíme jak klíšťata a věříme, že když nás napadne medvěd, tak nás zachrání. :) Ano, až takto jsme naivní. Po dvou hodinách nás vítá Chata při Zelenom plese obklopená horami. Jak já toto místo miluju! Dáváme necelou hodinku pauzu na sváču, odpočinek a já si po dvou hodinách chůze dávám náplasti na puchýře, protože jsem si do Tater vzala nové trekové boty, které jsem bohužel nestihla prošlápnout.
Teď nás čeká velký kopec na vrchol Velké Svišťovky. Moc se na tuhle část těším, protože jsme jí s Šárkou nemohly zdolat, protože díky povodním byla zavřená. A o pár měsíců později se sem mohu podívat. Podle některých průvodců je to jedna z nejkrásnějších částí v Tatrách. V půlce kopce o tom malinko pochybuju a funím jak parní lokomotiva. Ale na horách se mi líbí právě to, že se musím překonat a musím dojít do bodu B za každou cenu. Jako nejslabší článek ve vylízání kopců se doplazím jako poslední, ale šťastná, že jsem tady. Čeká nás krátká přestávka a zase pokračujeme dál.
Máme velké štěstí, že je okolo 16 stupňů a máme azurovou oblohu. Všechno je vlastně dokonalé. V průběhu dne debatujeme, jestli opravdu zvládneme přejít Priečne sedlo, když se dneska takhle odrovnáme. Vše vidím pozitivně… Po dalších pár kilometrech v dálce vidíme Skalnaté pleso a druhou nejvyšší horu Lomnický štít a to je ta chvíle, kdy víme, že nás brzo čeká pivo. Únava je znát, proto si k pivu v klidu sedáme a holky si dávají horkou zelňačku. Čeká nás poslední hodina cesty. Přestáváme spolu mluvit a bojujeme sami se sebou. :) Každý krok po kamenech si vychutnáváme a nakonec se dočkáváme a vidíme Zamkovského chatu. Sedáme si venku, odpočíváme a ani nedutáme. Po chvilce jsme schopny se ubytovat (26 euro – polopenze). Po sprše se i navečeříme a pak se ukládáme na matrace, kde si chvíli povídáme a usínáme. V tento moment se domlouváme, že nakonec Priečne sedlo všechny nezvládneme, proto půjdeme druhou stranou. Byť smutná, usínám velmi rychle.
Ráno vstávám okolo půl osmé a Šárka na mě hledí a říká mi, že půjdeme podle původního plánu. Mám radost, ale o to víc jsem nervózní, jestli vše zvládneme. Počasí nám dnes má nadále přát a hlavně má být sucho. Jane se také probouzí a pomalu se pakujeme na cestu. Ještě v chatě dostáváme snídani a můžeme zdolávat další vrcholy. Dnes náš čeká pouze osm kilometrů a výškový profil nahoru je 1058m a dolů 556m. Procházíme Malou Studenou dolinou a už teď je mi jasné, že to nebude žádný med. Vůbec se mi nechce šlapat nahoru a to ještě nejsme u Téryho chaty. Holky na mě čekají a pod chatou mi dávají vitamín B, aby mě to nakoplo. Po několika hodinách jsme nahoře a výhledy jsou opravdu nádherné. Z jedné strany dolinu, z druhé strany několik krásných ples. Odpočíváme tu asi hodinu a vše poctivě dokumentujeme. Já stále stažený žaludek, co nás čeká u sedla. Honily se mi myšlenky typu Zvládnu to? Zvládnou to holky? A co když budou panikařit? Nestane se nám tam něco? Jak dlouhá je řetězová část? Tyto myšlenky jsou pochopitelné, protože nás v průběhu cesty plno lidí zrazovalo, jestli se bojíme, tak ať tam vůbec nechodíme. Holky se večer na Zamkovského chatě ptaly na názory lidí na sedlo a čím víc se o tom mluvilo, tím to bylo horší.
Nakonec ten čas nadešel a my vyrazily po žluté směr Zbojnická chata. V dálce vidíme to, co vlastně vidět nechceme. Hrozím se, že holky řeknou, že se vracíme. Díky bohu to neudělaly, ale myslím, že Šárka měla namále. Potkáváme pár turistů, kteří to obracejí anebo se odhodlávají několik minut, aby to zvládli. My o tom taky ještě pár minut debatujeme, ale nakonec to k ničemu nevede a vrháme se strmými serpentýnami ke skalnatému úseku, kde nás čekají řetězy a skoby. Já jdu první, protože mám nějaké zkušenosti a chci být podpora. Za mnou jde Šárka a potom Jane. Jsem překvapená, že tento úsek je poměrně dlouhý, ale velmi mě baví. V průběhu cesty si můžeme odpočinout. J Bohužel tu potkáváme „blbce“, který nás chce asi zabít. Řetěz, který má používat pouze jeden člověk, furt každému bere a člověk se víc soustředí na blbce, aby ho tím řetězem nesrazil. Vše je o to víc vyčerpávající. Nakonec ho necháme jít před námi, ale nemohla jsem si odpustit svůj monolog. Když jsme na vrcholu, chvíli si odpočineme a čeká nás možná ještě náročnější část. Dolů je to vždycky těžší, to už dobře vím, ale nějak jsem na to zapomněla. Fouká tu silnější vítr, proto neleníme a slaňujeme po řetězech, potom naší technice říkáme „na raka“. Podotýkám, že tento pojem je logicky špatně, mělo by to být „na kraba“, ale z vyčerpanosti jsme tomu začaly říkat špatně. Naše technika je velmi jednoduchá, kleknete si do podřepu a pomalu a jistě se přemisťujete dolů. Vše klouže, protože okolo nás je suťovisko, ale my se nezalekneme a soustředíme se, aby se nám nic nestalo. Procházíme pod stěnou Široké věže a už se zase „těšíme“ na minové pole. To bych taky ráda objasnila, protože významově to pro širší veřejnost znamená kamenné nebo suťové pole, ale my jsme si pojem trochu upravily. :) Okolo této náročné trasy potkáváme ale většinou fajn lidi, kteří nám pomáhají, podporují, a ještě se na nás usmívají. Pod Širokou věží nám jeden pán říká, že do hodinky budeme na Zbojnické chatě, ale samozřejmě se tomu tak nestane. Jdeme to tak dvě hodiny, ale nám to nevadí. Celou cestu básníme o tom, jak jsme šikovné a skvělé, že jsme tak náročný terén zdolaly. Jak je skvělé, že jsme se nakonec vyburcovaly a takové ty kecy. Klasika – po bitvě je každý generál. :)
Po necelých dvou hodinách jsme byly na místě. Hned se jdeme ubytovat, načež nám paní říká, že nás tu nemají evidované. To nechcete slyšet po tak náročné cestě. Tak jí co nejasertivněji říkám, že jsem ubytování potvrzovala a že nikam nejdeme, protože na to nemáme sílu. :) Paní je ale velmi ochotná a říká nám, že můžeme spát na matracích ve společenské místnosti, která bude volná v deset večer. V prvních sekundách si říkám, že to nevydržím, protože jsem šíleně unavená… Ale plány se mění a během večeře se seznamujeme s jedním fajn klukem z Liberce, se kterým se zapovídáme skoro do jedenácti. Jak to tak bývá, na chatách musí být večerní klid. I kdybychom chtěli dál pokračovat, nemůžeme, protože bychom rušili všechny ostatní. Takže nakonec uleháme na matraci v tom, v čem jsme přišli. Na Zbojnické chatě není totiž sprcha a v tu chvíli jsme tak omámeni alkoholem, že nechceme rušit ostatní šustěním a hledáním věcí v batohu.
Ráno se probouzíme do deštivého, chladného a mlhavého počasí. Nijak nás to nepřekvapuje, protože předpověď hlásila, že v noci bude i sněžit. V klidu se nasnídáme a řešíme, jak to vymyslíme dál. Jít teď nebo až po obědě? Toť otázka! Nakonec se jdu zeptat správkyně budovy, protože ta má k dispozici internet a nejnovější informace a hlavně zná hory…. Ta mi radí, ať jdeme hned, protože se bude počasí jenom zhoršovat. Tak se oblékáme a jdeme. Nejdřív je jen zamračeno, ale když přecházíme po mostě řeku ve Velké Studené dolině, začíná šíleně foukat, padat kroupy a nepravidelně i trochu zasněží. Neotáčíme se a jdeme co nejrychleji, co svedeme. V dálce slyšíme, jak padá z minutových polí kameny dolů do údolí a my se začínáme děsit. Konec světa...
Po dvou hodinách přicházíme do Hrebienoku, tady nás čeká teplý čaj a halušky. Jsme úplně prochcané a zrmzlé. Dnes nás čeká totiž dvanáctikilometrový úsek do Sliezského domu (výškový profil – nahoru 661m, dolů 982m). V restauraci jsme přesně v půlce a z okna koukáme, jak silně prší. Je to nekonečné a ani z radaru není jasné, jestli přestane nebo ne. Naší diskuzi přeruší přátelé ze Zbojnické chaty, kteří nám radí, ať si v tomto nečase vezmeme taxíka a předávají nám kontakt. Holky bleskurychle říkají, že zaplatí cokoliv za přepravu. Já jsem malinko skeptičtější. Voláme na danou linku a tam nám říkají, že z Hrebienku není možné vyzvednutí, ale až ze Starého Smokovce. To nám naše nové plány hodně naruší. Poděkujeme paní na telefonu a kujeme další plán. Do Smokovce půjdeme pěšky, to už je nám teď jasný, ale přejedeme električkou do Tatranské Polianky a tam nás vyzvedne auto ze Sliezského domu (v ceně ubytování je transfer z této vesničky zdarma). A jak jsme vymyslely, tak se i stává. Všechno jde podle plánu a my už po druhé hodině jsme na recepci. Už od prvního dne se těšíme na wellness, který si rovnou objednáváme na třetí hodinu odpolední a potom ještě na sedmou večerní. Jdeme se ubytovat, osprchovat a chvíli relaxovat do naší postele. Okolo nás jsou všude na ramínkách pověšeny merino trika, kalhoty jsou přehozeny přes topení. Musíme vše vyvětrat, protože máme oblečení navlhlé… Za hodinu už jsme ve vířivce i s půl litrem Bechera. Odpočívárna je dokonalá, protože koukáte na Velické pleso a Velický vodopád. Jeden z výhledů, který se neokouká. Po hodině se vracíme na pokoj a od šesti nás čeká večerní raut. Jídlo je výborné, ale nečekáme, že se tak moc přežereme, proto odkládáme wellness o hodinu. Teď bychom se tam nezvládly dovalit. :) Od osmi si užíváme i saun, bohužel je tma, takže výhled na hory už není vidět. Po těchto náročných procedurách si ještě na pokoji chvíli povídáme a usínáme. Zítra nás čeká poslední den... :(
To, že jsme se těšily, je jasná věc, ale o to víc jsme se bály počasí a sami sebe. Ani jedna z nás nemá tak velké zkušenosti v horách a sami víte, jak počasí na horách je proměnlivé. Zvládneme být spolu pět dní při tak náročné fyzické a možné i psychické zátěži? To byly otázky, co mi vrtaly hlavou, ale víc převládala ta pozitiva.
A tak jedeme 19. 9. 2018 společně okolo desáté hodiny večerní vlakem Regiojetu do Popradu. Těším se na jejich první dojmy z lůžkového kupé. Líbí se mi, že ani jedna nic neodsoudí hned na začátku a všechny se těšíme na dobrodružství. Hned ve vlaku si dáme na dobrou noc jednoho lahváče Bernarda a okolo jedenácté uleháme do svých lůžek. I dneska není jízda nejpříjemnější, ale znovu říkám, jsem vděčná, že si můžu odpočinout a trochu se prospat vleže. Okolo půl páté nás probouzí Jane (ve zkratce: celý výlet absolvuju se dvěma skvělými holkami – Janou (Jane) a Šárkou, které jsou vlastně podobně zvláštně divný jako já, takže si moc rozumíme). No a před pátou hodinou nás vlak vykopne v Popradu. Z nádraží se přemisťujeme na autobusové nádraží, kde na nás za půl hodiny čeká autobus, který nás vezme do Biele Vody. A tam začíná nás čtyřdenní výlet.
Pod turistickou stříškou se ještě nasnídáme. Od Jane máme domácí letní závitky a od Martina čerstvě vymačkaný džus jablek, takže opravdu královská hostina. Vodu už máme připravenou z Prahy a můžeme vyrazit. Šárka otevírá téma: mám moc těžký batoh, já zase mluvím o tom, jak moc se mi nechce do kopce a Jane radši nemluví, protože ví, že to nemá smysl. Dneska nás čeká nejdelší část - šestnáctikilometrový okruh – Zelené pleso – Velká Svišťovka – Skalnaté pleso a Zamkovského chata. Výškový profil holkám radši neříkám, ale nahoru je to 1398m a dolů 837m. Už po několika kilometrech slyšíme v lese zvuky, které nasvědčují, že se jedná o medvěda. Všechny jsme ztuhly a nevěděly, co dál. Nahlas jsme si přemítaly pravidla a nakonec se shodly, že opravdu nevíme, co máme dělat. Někdo říká: „Koukej se mu do očí“, druhý zase „Do očí se mu nikdy nesmíš koukat“, dále „Dělej se pro medvěda větším“, „choď s rolničkou a buď hlasitý“, „Utíkej“ nebo „Nesmíš utíkat“. Takže víme kulový… V dálce vidíme chlapy, kteří nám pomůžou. Po většinu cesty se jich držíme jak klíšťata a věříme, že když nás napadne medvěd, tak nás zachrání. :) Ano, až takto jsme naivní. Po dvou hodinách nás vítá Chata při Zelenom plese obklopená horami. Jak já toto místo miluju! Dáváme necelou hodinku pauzu na sváču, odpočinek a já si po dvou hodinách chůze dávám náplasti na puchýře, protože jsem si do Tater vzala nové trekové boty, které jsem bohužel nestihla prošlápnout.
Teď nás čeká velký kopec na vrchol Velké Svišťovky. Moc se na tuhle část těším, protože jsme jí s Šárkou nemohly zdolat, protože díky povodním byla zavřená. A o pár měsíců později se sem mohu podívat. Podle některých průvodců je to jedna z nejkrásnějších částí v Tatrách. V půlce kopce o tom malinko pochybuju a funím jak parní lokomotiva. Ale na horách se mi líbí právě to, že se musím překonat a musím dojít do bodu B za každou cenu. Jako nejslabší článek ve vylízání kopců se doplazím jako poslední, ale šťastná, že jsem tady. Čeká nás krátká přestávka a zase pokračujeme dál.
Máme velké štěstí, že je okolo 16 stupňů a máme azurovou oblohu. Všechno je vlastně dokonalé. V průběhu dne debatujeme, jestli opravdu zvládneme přejít Priečne sedlo, když se dneska takhle odrovnáme. Vše vidím pozitivně… Po dalších pár kilometrech v dálce vidíme Skalnaté pleso a druhou nejvyšší horu Lomnický štít a to je ta chvíle, kdy víme, že nás brzo čeká pivo. Únava je znát, proto si k pivu v klidu sedáme a holky si dávají horkou zelňačku. Čeká nás poslední hodina cesty. Přestáváme spolu mluvit a bojujeme sami se sebou. :) Každý krok po kamenech si vychutnáváme a nakonec se dočkáváme a vidíme Zamkovského chatu. Sedáme si venku, odpočíváme a ani nedutáme. Po chvilce jsme schopny se ubytovat (26 euro – polopenze). Po sprše se i navečeříme a pak se ukládáme na matrace, kde si chvíli povídáme a usínáme. V tento moment se domlouváme, že nakonec Priečne sedlo všechny nezvládneme, proto půjdeme druhou stranou. Byť smutná, usínám velmi rychle.
Ráno vstávám okolo půl osmé a Šárka na mě hledí a říká mi, že půjdeme podle původního plánu. Mám radost, ale o to víc jsem nervózní, jestli vše zvládneme. Počasí nám dnes má nadále přát a hlavně má být sucho. Jane se také probouzí a pomalu se pakujeme na cestu. Ještě v chatě dostáváme snídani a můžeme zdolávat další vrcholy. Dnes náš čeká pouze osm kilometrů a výškový profil nahoru je 1058m a dolů 556m. Procházíme Malou Studenou dolinou a už teď je mi jasné, že to nebude žádný med. Vůbec se mi nechce šlapat nahoru a to ještě nejsme u Téryho chaty. Holky na mě čekají a pod chatou mi dávají vitamín B, aby mě to nakoplo. Po několika hodinách jsme nahoře a výhledy jsou opravdu nádherné. Z jedné strany dolinu, z druhé strany několik krásných ples. Odpočíváme tu asi hodinu a vše poctivě dokumentujeme. Já stále stažený žaludek, co nás čeká u sedla. Honily se mi myšlenky typu Zvládnu to? Zvládnou to holky? A co když budou panikařit? Nestane se nám tam něco? Jak dlouhá je řetězová část? Tyto myšlenky jsou pochopitelné, protože nás v průběhu cesty plno lidí zrazovalo, jestli se bojíme, tak ať tam vůbec nechodíme. Holky se večer na Zamkovského chatě ptaly na názory lidí na sedlo a čím víc se o tom mluvilo, tím to bylo horší.
Nakonec ten čas nadešel a my vyrazily po žluté směr Zbojnická chata. V dálce vidíme to, co vlastně vidět nechceme. Hrozím se, že holky řeknou, že se vracíme. Díky bohu to neudělaly, ale myslím, že Šárka měla namále. Potkáváme pár turistů, kteří to obracejí anebo se odhodlávají několik minut, aby to zvládli. My o tom taky ještě pár minut debatujeme, ale nakonec to k ničemu nevede a vrháme se strmými serpentýnami ke skalnatému úseku, kde nás čekají řetězy a skoby. Já jdu první, protože mám nějaké zkušenosti a chci být podpora. Za mnou jde Šárka a potom Jane. Jsem překvapená, že tento úsek je poměrně dlouhý, ale velmi mě baví. V průběhu cesty si můžeme odpočinout. J Bohužel tu potkáváme „blbce“, který nás chce asi zabít. Řetěz, který má používat pouze jeden člověk, furt každému bere a člověk se víc soustředí na blbce, aby ho tím řetězem nesrazil. Vše je o to víc vyčerpávající. Nakonec ho necháme jít před námi, ale nemohla jsem si odpustit svůj monolog. Když jsme na vrcholu, chvíli si odpočineme a čeká nás možná ještě náročnější část. Dolů je to vždycky těžší, to už dobře vím, ale nějak jsem na to zapomněla. Fouká tu silnější vítr, proto neleníme a slaňujeme po řetězech, potom naší technice říkáme „na raka“. Podotýkám, že tento pojem je logicky špatně, mělo by to být „na kraba“, ale z vyčerpanosti jsme tomu začaly říkat špatně. Naše technika je velmi jednoduchá, kleknete si do podřepu a pomalu a jistě se přemisťujete dolů. Vše klouže, protože okolo nás je suťovisko, ale my se nezalekneme a soustředíme se, aby se nám nic nestalo. Procházíme pod stěnou Široké věže a už se zase „těšíme“ na minové pole. To bych taky ráda objasnila, protože významově to pro širší veřejnost znamená kamenné nebo suťové pole, ale my jsme si pojem trochu upravily. :) Okolo této náročné trasy potkáváme ale většinou fajn lidi, kteří nám pomáhají, podporují, a ještě se na nás usmívají. Pod Širokou věží nám jeden pán říká, že do hodinky budeme na Zbojnické chatě, ale samozřejmě se tomu tak nestane. Jdeme to tak dvě hodiny, ale nám to nevadí. Celou cestu básníme o tom, jak jsme šikovné a skvělé, že jsme tak náročný terén zdolaly. Jak je skvělé, že jsme se nakonec vyburcovaly a takové ty kecy. Klasika – po bitvě je každý generál. :)
Po necelých dvou hodinách jsme byly na místě. Hned se jdeme ubytovat, načež nám paní říká, že nás tu nemají evidované. To nechcete slyšet po tak náročné cestě. Tak jí co nejasertivněji říkám, že jsem ubytování potvrzovala a že nikam nejdeme, protože na to nemáme sílu. :) Paní je ale velmi ochotná a říká nám, že můžeme spát na matracích ve společenské místnosti, která bude volná v deset večer. V prvních sekundách si říkám, že to nevydržím, protože jsem šíleně unavená… Ale plány se mění a během večeře se seznamujeme s jedním fajn klukem z Liberce, se kterým se zapovídáme skoro do jedenácti. Jak to tak bývá, na chatách musí být večerní klid. I kdybychom chtěli dál pokračovat, nemůžeme, protože bychom rušili všechny ostatní. Takže nakonec uleháme na matraci v tom, v čem jsme přišli. Na Zbojnické chatě není totiž sprcha a v tu chvíli jsme tak omámeni alkoholem, že nechceme rušit ostatní šustěním a hledáním věcí v batohu.
Ráno se probouzíme do deštivého, chladného a mlhavého počasí. Nijak nás to nepřekvapuje, protože předpověď hlásila, že v noci bude i sněžit. V klidu se nasnídáme a řešíme, jak to vymyslíme dál. Jít teď nebo až po obědě? Toť otázka! Nakonec se jdu zeptat správkyně budovy, protože ta má k dispozici internet a nejnovější informace a hlavně zná hory…. Ta mi radí, ať jdeme hned, protože se bude počasí jenom zhoršovat. Tak se oblékáme a jdeme. Nejdřív je jen zamračeno, ale když přecházíme po mostě řeku ve Velké Studené dolině, začíná šíleně foukat, padat kroupy a nepravidelně i trochu zasněží. Neotáčíme se a jdeme co nejrychleji, co svedeme. V dálce slyšíme, jak padá z minutových polí kameny dolů do údolí a my se začínáme děsit. Konec světa...
Po dvou hodinách přicházíme do Hrebienoku, tady nás čeká teplý čaj a halušky. Jsme úplně prochcané a zrmzlé. Dnes nás čeká totiž dvanáctikilometrový úsek do Sliezského domu (výškový profil – nahoru 661m, dolů 982m). V restauraci jsme přesně v půlce a z okna koukáme, jak silně prší. Je to nekonečné a ani z radaru není jasné, jestli přestane nebo ne. Naší diskuzi přeruší přátelé ze Zbojnické chaty, kteří nám radí, ať si v tomto nečase vezmeme taxíka a předávají nám kontakt. Holky bleskurychle říkají, že zaplatí cokoliv za přepravu. Já jsem malinko skeptičtější. Voláme na danou linku a tam nám říkají, že z Hrebienku není možné vyzvednutí, ale až ze Starého Smokovce. To nám naše nové plány hodně naruší. Poděkujeme paní na telefonu a kujeme další plán. Do Smokovce půjdeme pěšky, to už je nám teď jasný, ale přejedeme električkou do Tatranské Polianky a tam nás vyzvedne auto ze Sliezského domu (v ceně ubytování je transfer z této vesničky zdarma). A jak jsme vymyslely, tak se i stává. Všechno jde podle plánu a my už po druhé hodině jsme na recepci. Už od prvního dne se těšíme na wellness, který si rovnou objednáváme na třetí hodinu odpolední a potom ještě na sedmou večerní. Jdeme se ubytovat, osprchovat a chvíli relaxovat do naší postele. Okolo nás jsou všude na ramínkách pověšeny merino trika, kalhoty jsou přehozeny přes topení. Musíme vše vyvětrat, protože máme oblečení navlhlé… Za hodinu už jsme ve vířivce i s půl litrem Bechera. Odpočívárna je dokonalá, protože koukáte na Velické pleso a Velický vodopád. Jeden z výhledů, který se neokouká. Po hodině se vracíme na pokoj a od šesti nás čeká večerní raut. Jídlo je výborné, ale nečekáme, že se tak moc přežereme, proto odkládáme wellness o hodinu. Teď bychom se tam nezvládly dovalit. :) Od osmi si užíváme i saun, bohužel je tma, takže výhled na hory už není vidět. Po těchto náročných procedurách si ještě na pokoji chvíli povídáme a usínáme. Zítra nás čeká poslední den... :(
Bez budíku se probouzíme a řešíme dnešní cestu. Měla jsem totiž velké oči a chtěla jsem ujít až do Štrbského plesa po červené (14,5km, 6 hodiny cesty, výškový profil – nahoru 784m, dolů 1100m). Víme, že musíme být maximálně do dvou ve Štrbském plese a měly bychom to na knop. Proto se rozhodujeme úplně jinak. Transferem pojedeme znovu dolů, tam přestoupíme električkou do Štrbského plesa a uděláme okruh k Popradskému plesu (10,5km, 3,5 hodiny cesty, výškový profil – nahoru 488m, dolů 488m). Električka nás stojí 2 eura a my si jdeme na pokladnu zastávky ujistit, zdali nám vlak opravdu jede do Popradu v danou hodinu. Paní nám poradí, že Pendolino do Prahy jede přes Štrbu a ať nastoupíme tam. Ušetříme hodinu cesty a máme o to víc času poznávat ještě krásu hor. Nejdříve vyrážíme po červené. Pomalé stoupání a potom se ubíráme k plesu po souřadnici. Překonáváme pár minových polí a po hodině sedíme na pivečku a kocháme se plesem. Já si obnovuju staré vzpomínky na léto, kde jsem šlapala k sedlu pod Ostrvou. Potom procházíme celé pleso kolem dokola a pak se napojujeme na zelenou značku. Minule jsem to šla z druhé strany a i z této je to moc hezké. Po tomto výletě nás čeká ještě jedna věc – podívat se na Štrbské pleso. Nebudu nalhávat, že jsem z něho paf, z jedné strany je ne moc hezký skokanský můstek, další stranu obklopují budovy různé architektury. Ale to je jen můj subjektivní názor a neberte ho nikterak zle. :) Výlet zakončujeme v cukrárně, kde si každá z nás vybere dortík a horkou čokoládu. Víc jak půl hodinku tam pobudeme a pak jdeme na zubačku, která nás odveze do Štrby, kde nás bude čekat před čtvrtou hodinou vlak do Prahy. Ve vlaku už jen odpočíváme, blbneme a ukazujeme Jane Instagram (nepoužívá ho) a já jí lákám, aby si stáhla aplikaci kvůli účtu Mr. Pokee. Mrkněte na profil, protože ten vás zaručeně rozněžní a minimálně rozveselí. Krátíme chvíle blbostmi a opravdu se nám tento prodloužený víkend nemohl povést více. Zjistila jsem totiž, že mám další dvě parťačky na výlety! Ale hlavně kamarádky, se kterými jsem se sblížila díky horám! Tímto moc děkuju!
Ceny -
Cesta do Popradu – 750 Kč/osoba/lůžkový vůz
Cesta do Prahy – 524 Kč/osoba/sedačkový vůz
Zbojnická chata – 25 euro/osoba/povlečení
Zamkovského chata – 28 euro/osoba/polopenze/povlečení
Sliezský dom + wellness – 47 euro/osoba/snídaně
Večeře – 17 euro
Cukrárna – 5 euro
Svačinky z Prahy – 300 Kč
Hrebienok oběd – 9 euro
Piva + kofoly – 20 euro
Celková cesta na necelých pět dnů vyšla na 5400 Kč.
Ceny -
Cesta do Popradu – 750 Kč/osoba/lůžkový vůz
Cesta do Prahy – 524 Kč/osoba/sedačkový vůz
Zbojnická chata – 25 euro/osoba/povlečení
Zamkovského chata – 28 euro/osoba/polopenze/povlečení
Sliezský dom + wellness – 47 euro/osoba/snídaně
Večeře – 17 euro
Cukrárna – 5 euro
Svačinky z Prahy – 300 Kč
Hrebienok oběd – 9 euro
Piva + kofoly – 20 euro
Celková cesta na necelých pět dnů vyšla na 5400 Kč.
