Hory! Nejdříve jsme se rozhodovali, kam pojedeme… Martin byl pro, abychom zůstali v České republice a nikam daleko nejezdili. Když se blížil termín odjezdu, tak jsme vybrali Máchovo jezero. Nakonec bylo ale všechno jinak, protože v Čechách byly taková vedra, že jsme plán změnili. Odjedeme do mých milovaných hor! Martin požadoval, aby byl výlet převážně relaxační. Také jsem mu slíbila, že bude daleko víc spontánní a nic se nebude plánovat do minuty. Bohužel to druhé jsem nakonec porušila, protože představa, že nevím za čím jedu, je pro mě šíleně nepředstavitelná. Zatím jsem se nenaučila přijet na místo, jen si tam tak lehnout a nic nedělat. :( Bohužel má Martin málo dovolené, proto se rozhoduje odjet v úterý po práci k Lipnu nad Vltavou, kde zakempíme. Jsem překvapená, že když má člověk místo v autě, kolik nabere zbytečností kdyby… Karel je rád, že nás a vše ostatní doveze a já nevěřícně oddechuji, když platíme noc v kempu (380 Kč/ 2 osoby/ stan). Mám asi mylnou představu, kde se nyní ceny pohybují, ale jsme rádi, že máme zázemí. Po složení stanu si vyhlídneme jednu restauraci, kde by měli dobře vařit. Restaurace Marina je od stanu asi 500 m, což je úplně parádní. Bohužel po pár soustech nás přejde nadšení, protože jsme čekali od burgeru daleko víc. Maso se sypalo a celý to nemělo takovou tu správnou šťávu. Vždyť to znáte… :) Po večeři si jdeme lehnout, protože jsme po celém dni unaveni a ráno se probouzíme do krásného dne. Otevíráme stan a první pohled je na nádrž Lipno. Martinovi chci dopřát relax, proto vstávám dříve a rozkládám deku, nafukuju vak, chystám snídani a připravuju mu knihu, kterou si může jen otevřít a užívat si pohody. Martin spokojeně vykukuje ze stanu a směje se mi, jak běhám sem a tam, abych nafoukla vak. Nakonec vše dobře dopadne a my si v klidu dáváme snídani a potom si čteme. Jsou to příjemné chvíle, kdy se nikam nehoníme. Po asi hodinové relaxaci si sebereme všechny naše saky paky a jedeme dál.
Po několika hodinách dorazíme k jezeru Wolfgangsee, kde se snažíme sehnat místo v kempu. Bohužel to není taková prdel. Okolo městečka Abersee je mnoho kempů, ale je sezóna a to se vyplácí si místo rezervovat předem. To jsme bohužel neudělali a nakonec jsme rádi, že mají místo v jednom malinkém kempu, ale bohužel není v blízkosti vody. Cena stanu/2 osoby/1 den stojí 26 euro. Po uvaření obědu v ešusu (čínská polévka) se jdeme projít okolo vody až k přístavišti, kde nás zítra vezme lodička na druhou stranu. Cesta je rovinatá, někdy se dostaneme do lesa, v dálce vidíme hory a všude okolo nás jezdí cyklisti. Po hodince přicházíme k přístavu, kde se koukáme na cenu cesty (4 eura/osoba/jednosměrně). Nějak nám vyschlo v krku a náhodou potkáváme restauraci – v jejich znění je to čtyřhvězda, ale podle obsluhy a jídla to teda nevypadá, ale to ještě nic netušíme, proto si sedáme a objednáváme pivo (3,5 euro). Po hodině a půl platíme 35 euro za všechny dobroty a vydáváme se ke kempu. Sluníčko zapadá a my vlastně nemáme žádnou hotovost, kterou zaplatíme zítřejší loď. Proto se snažíme dohledat bankomat, není to tak jednoduché, jak to vypadá, ale nakonec nacházíme u hlavní silnice a vybíráme éčka na naše živobytí v Rakousku. Už můžeme jít v klidu spát. Těšíme se do pelechu a u nás to umocňuje fakt, že my se ve stanu vždy náramně vyspíme a dlouho (cca 9-12 hodin). Samozřejmě, že jsme nakonec těch deset hodin spali, ale shodli jsme se, že to pohodlí není vono, co to bývávalo.
Další den se po snídani přemisťujeme do národního parku Berchtesgaden v Německu. Aby toho nebylo málo, vymyslela jsem trasu přes Hallstatt. Dneska by měl být velmi relaxační den bez kopců a potu. Okolo oběda přijíždíme do obce, která patří společně s pohořím Dachstein a Solnou komorou ke Světovému dědictví UNESCO. První velký problém – parkování. Kdo nebyl v Hallstattu, jako by nebyl. Takže každý druhý Japončík čeká s námi na parkoviště. Po necelé půl hodině se i my dostáváme za závoru a vítězoslavně můžeme jít do centra. Okolo nás chodí davy turistů, ale my se snažíme zamilovat. Městečko je krásné, to ne že ne, jen tomu ti cizinci moc nepomáhají. Za mě je těchto obcí v Alpách u jezer spousta a je trošku smutné, že Hallstatt je velmi oblíbené jako jedno z mála. Vycházkových krokem procházíme centrum tak za hodinku i se zpáteční cestou. Co mě velmi zaujalo, byl jeden krámek s domácími kremrolemi. I Martin neodolal a jednu nám koupil. Ještě teplá nám na chvilku dělala velkou radost. :) Tak necelou půl minutu, protože jak rychle jsme jí koupili, tak rychle jsme jí „sežrali“. :) Pomalu a jistě se vracíme k autu, kde vyplázneme přes 6 euro za dvě hodiny a jedeme dál.
Budík máme na půl sedmou ráno, abychom stihli ještě posnídat a dát se do kupy. Nevím, co čekat, jsem nervózní, kolik bude lidí u pokladen, proto vyrážíme tak, abychom byli v půl osmé tam. Zaparkujeme auto (celodenní parkoviště 2,5 euro) a jdeme k přístavišti. Tam už stojí několik lidí a čekají na otevření pokladny. Ta se za chvíli otevře a my si můžeme koupit lístek až na konec jezera Königsssee (18,5 eura/osoba). V osm vyplouvá a já jsem natěšená. Loď jede vcelku pomalu a máme to i s výkladem. Mezi horami vystoupí kapitán a na trubku zahraje tu jejich a je neskutečný jakou má ten zvuk sílu, akustiku a ozvěnu. Vystupujeme v první zastávce, kde se jdeme podívat ke kostelu svatého Bartoloměje. Za půl hodiny nastoupíme znovu na loď a jedeme na konec jezera do zastávky Salet, kde nás čeká malý výlet. Jdeme asi patnáct minut po cestě a konečně se na nás otevírá jezero Obersee, je daleko menší a můžeme ho obejít. Voda je průzračně modro-zelená a já se zamilovala. Hory obklopující jezero a v dálce vidím druhou nejvyšší horu Německa - Watzmann. Je nádherná!!! Máme štěstí, že jsme vyjeli brzo, protože po cestě nepotkáváme davy lidí. Máme v plánu dojít až k vodopádu Röthbachfall, který je s výškou 470 m nejvyšším vodopádem Německa. Tam taky docházíme, je to takový slabý pramen, který nějak neurazí, ale taky nenadchne. Okolo se na pastvách pasou krávy a je to tady nádherné. Po cestě nazpátek si dáváme u Obersee domácí chleba s máslem, Martin pivo a já mléko od tamních kraviček. Je krásně vychlazené a je to opravdu skvělé. Dlouho na něj budu vzpomínat. Vracíme se na začátek Obersee (jak můžu určit začátek?? :) ) a nakonec až zpátky k přístavišti. Sluníčko na nás pere, ale já se těch pohledů na jezero a na Watzmann nemůžu nabažit. V tuhle chvíli jsem opravdu šťastná, škoda, že nazpátek se rozmnožili lidi a je jich okolo nás opravdu už dost. Na zpáteční cestě už jen odpočíváme a užíváme si každý větříček na vodě. V půl třetí jsme zpátky u auta i s koupenými pohledy pro rodinu a kamarády. Jedeme do kempu, kde se najíme a čteme si knížku. Večer sepíšeme všechny pohledy (dá to opravdu fušku) a jdeme spát. Zítra nás čeká poslední den.
Ráno se probouzíme bez budíku a pomalu a jistě si balíme stan, zaplatíme za každý den 31 euro/stan/auto a jedeme na poslední výlet k soutěsce Almbachklamm. Přečetla jsem si, že je to velmi hezké místo, proto neleníme a jedeme. Soutěska není daleko od kempu. Zaplatíme každý vstup (6,5 euro/osoba) a jdeme podél vody. Jsme tu kolem půl desáté a není tu zase tolik lidí. Asi všichni vstávají fakt pozdě, jinak to nechápu. :) Pomalu nenásilně stoupáme, někdy jdeme po uměle vytvořených schodech, někdy po lávkách…. Vody moc není, protože je tento rok velmi sucho, ale i tak je to překrásné místo. Cesta k rozcestníku nám trvá asi necelou hodinku a u něho se rozhodujeme, jestli půjdeme dál nebo se pomalu vrátíme. Časově to vycházelo na stejno a my si vybrali, že se budeme stáčet zpátky. Až nyní začalo fakt velké stoupání do kopce a opravdu jsem lapala po dechu, několik chvilkových zastávek proběhlo, a nakonec vylézáme ke kostelu Wallfahrtskirche Ettenberg, kde si sedneme a pár minut zase odpočíváme. A co jsme hezky vylezli, si zase hezky slezeme. Nejdříve jdeme na přímém sluníčku po loukách a pak se konečně dostaneme do stínu. Cesta je příjemná, i když cesty dolů máme dost, protože nás bolí stehna ještě po prvním dni výletu. Okolo dvanácté jsme již zase u auta a rozhodujeme se, jestli podnikneme ještě nějaké výlety nebo pojedeme domů. Cesta bude dlouhá (500 km), proto se rozhodujeme pro druhou variantu. Trochu mě to mrzí, protože bych tu zůstala co nejdéle, ale musíme být zodpovědní. Cesta utíká rychle, na silnicích není tolik aut, kolik jsem myslela a domlouváme se, že v Táboře si uděláme radost a půjdeme na večeři do indické restaurace. Po všech peripetiích (rozkopané silnice v Táboře) se dostáváme na parkoviště a potom i do restaurace. Martin si vybírá něco z jehněčího a já si dávám klasiku. Po několika soustech je mi ještě větší vedro než před pár minutami. Jídlo je dobré, bohužel nám ho přesolili. Každý z nás si půlku jídla nechá zabalit (aspoň máme na zítřejší oběd do práce) a jedeme směr Průhonice. Za hodinku jsme doma a jsem opravdu překvapená, že dokážeme po celodenní únavě ještě vše vybalit a já pustit pračku. Těch pět dní v Rakousku byl skvělý zážitek, který mi zase dobyl na chvíli baterky a jsem ráda, že tuhle krásu jsem mohla spatřit na vlastní oči. Doufám, že jsme v Alpách nebyli naposledy!
